Bistro Špejle

Už dlouho jsem na blogu nepsal o žádné restauraci. A teď jsem narazil na Špejli, geniální bistro, kde se veškeré jídlo - od snídaní po večeře - podává na špejlích, a k tomu vám umíchají skvělý gin tonic nebo přinesou víno či pivní speciál nebo Matušku :)

Bistro Špejle najdete v Jindřišské 16. Dříve tam sídlila Česká televize, a restaurace se vine od průčelí až do atria budovy, jehož zadní stěnu pokrývají rostliny. Interiér je moderní, minimalistický, trochu industriální, ale má hodně daleko k hipsterským kavárnám připomínající holobyty (třeba jako ta, co hledá jméno, ale měla by najít především zedníka, aby jim nahodil stěny), které všichni ostatní zjevně milují.

Přední část s okny do ulice připomíná bufet nebo jídelnu s vysokými stolky a židlemi, další místnost je na vyvýšeném místě a vzadu, kde přiléhá k atriu, kde se také můžete posadit. Stěny lemují skříňky ze světlé březové překližky, které slouží jako sklad nádobí, potravin a lahví s vínem, a ve skříňkách najdete nabíječky na různé typy telefonů, které si tam můžete zamknout a nechat nabít :)

Chlebíčky můžete jíst příborem, anebo rukama, které si můžete umýt v několika umyvadlech příhodně rozmístěných po celém bistru.

Nejvíce nadšený jsem z toho konceptu a ze samotného jídla. Na stolech leží jen nápojové lístky a jídlo si berete sami z barového pultu, kde najdete studené chlebíčky, saláty, mořské plody, špízy, a hamburgery nebo karbanátky či hot dogy a další teplá jídla. To vše je napíchnuté na špejlích, protože cena za tyto "jednohubky" je jednotná - 29,- korun - a počítá se podle počtu špejlí, které odkládáte do kelímků uprostřed stolu. Nabídka jídel se mění podle denní doby (na jejich instagramu a facebooku slintám nad jejich snídaněmi, ale bohužel nejsem ranní ptáče) a tak, aby vše bylo vždy čerstvé.

Slova jako jednohubka nebo chlebíček ve mně vyvolávají představu veky s vlašákem nebo očka z rohlíku a uheráku, ale tady je vše vymakané, nápadité, a na chlebíčku najdete třeba salát Waldorf s matjesem, uzeného lososa, salát s krevetou, ale také mini porci chobotnice na celerovém pyré (ty vidíte na fotkách výše) či mini kachnu se zelím a knedlíkem, kterou jsem tady ochutnal minule. 

Kchůl food fetišisté tomuto říkají finger food, a já jsem rád, že ve Špejli tomu říkají chlebíčky nebo jednohubky. Ty tvoří část jídel. Zbytek jsou mini porce nebo zmenšeniny "velkých" jídel. Ten nápad je podle mně super. Jídlo si nosíte sami, podle vlastní chuti. Ideální, když si chcete večer někam sednout s kamarády a máte malý hlad nebo chuť a něco, ale nechcete jít do restaurace nebo máte chuť na něco malého, ale nevíte na co. Nebo máte velký hlad a baví vás ochutnávat různá jídla, tak jako mě :)

Z teplých jídel jsem si dal smaženou krevetu s kokosovou omáčkou a jeden z několika druhů quiche. Nemohl jsem odolat mini hamburgeru a hot dogu, který už tak mini nebyl, proto dvě špejle (no ale pořád byl menší než ty klasické). Hamburger byl hamburger jak má být, a v hot dogu byla jemná klobása ochucená cibulkou naloženou asi v medu a bylinkách. A k tomu plátek pečené brambory s mini karbanátkem.

A i když jsou "jednohubky", porce jsou tak akorát k ochutnání, ale ne příliš malé na to, abyste jich museli sníst k zahnání hladu dvacet. Svoje menu jsem zakončil výtečným crème brûlée.

Díky barmanům z Bugsy's baru se Špejle může pochlubit širokou škálou chuťových variací gin & tonicu. V nápojovém lístku najdete tabulku s přehledem nabídky jednotlivých ginů a toniců a jejich doporučené kombinace. Já jsem zkusil osvědčený Monkey 47 s Fever-Tree Mediterranean a potom jejich specialitu - výrazně kořeněný Bugsy's DNA gin v lahodné kombinaci s tonicem East Imperial Grapefruit.

Barmani z Bugsy's totiž ve spolupráci se známým lihovarníkem Žufánkem vytvořili vlastní gin ze dvanácti druhů bylin (a okvětními lístky růží, kterými naráží na Bugsy'y signature drink Bugsy's rose), který vyniká skvělou, výraznou chutí a je skvělý jak samotný, tak v cocktailu. Na jedné z lahví limitované kolekce 666 kusů už si pochutnávám doma :) Ochutnat nebo koupit jej můžete v v Bugsy’s baru, bistru Špejle nebo klubu Phenomen.

kachní prso s omáčkou Cumberland

Fascinuje mě anglická kuchyně, i když se říká, že vlastně neexistuje, a jediné poživatelné anglické jídlo je anglická snídaně, která je ovšem nepoživatelná, protože normální člověk něco takového ke snídani nespořádá. Britové milují ocet a do jídla jej buďto přidávají, nebo to do octa naloží, nebo tam přidají něco, co bylo v octu naloženo. Už jste ochutnali bramborové hranolky s octem či octové bramborové chipsy nebo vejce naložená v octu? Nebo mátovou omáčku?

Číst si pak současné anglické recepty je otrava už kvůli tomu, že tam používají podivné suroviny s ještě podivnějšími názvy, které u nás neseženete, a pak si musíte domýšlet, jak to nahradit a máte pocit, že to není ono. Kde mám vzít hovězí lůj? Řezník se na mě díval jako na blázna, když jsem se po něm ptal. Nebo "self-raising flour" - mouka, ve které už je předem přimíchaný prášek do pečiva. Bizár číslo jedna  je pak "cream of tartare". Není to tatarská omáčka ani tatarský krém ani tatarská smetana, vlastně to není vůbec žádný krém ani jiná tekutina, jde o rozdrcený vinný kámen (hydrogenvinan draselný), který se používá namísto kypřícího prášku a v různých diskusích a na facebookových stránkách jej Briti žijící u nás marně shání tak zoufale až si myslíte, že (ne)konzumace vinného kamene je otázkou života a smrti. Já u nás zase marně sháním clotted cream - namažte si ji na scones a zažíjete něco božského! :)

Přesto je však v anglické kuchyni spousta jídel, která jsou zajímavá, a já je nejčastěji čerpám ve slavné viktoriánské kuchařce Mrs Beeton's Book of Household Management, která poprvé vyšla v roce 1861. Zkoušel jsem už různé pudinky, želé a nějaké omáčky. Teď jsem dostal chuť na moji oblíbenou omáčku Cumberland. Je to ovocná, pikantní a sladko-kyselá omáčka a už odedávna se v Anglii podává ke zvěřině, jehněčímu a jinému než bílému masu, paštikám nebo třeba masovým koláčům. 

Budete potřebovat:

Rybízové želé (zavařeninu)

Portské víno

Trochu kůry z pomeranče a citrónu

Ocet

Čerstvý zázvor

Práškovou hořčici

Šťávu z pomeranče

A tmavé maso. Vybral jsem si kachní prso - je dobré, rychle se připravuje a dá se snadno sehnat - já je mám z Penny Marketu z řady Selection.

Recepty jsou různé, já jsem ji dělal z těchto surovin. Někde psali, že se má přidat šťáva z celého pomeranče, někde zase používali citrón namísto octu, a jinde ji zahušťovali. Já jsem to udělal takto. Napřed si připravte kachní prso - nakrojte kůži do mřížky, osolte a opepřte. I když v tomto případě to nebylo ani příliš nutné, koupené kachní prso bylo mírně zauzené, ochucené, a příprava šla rychle. Opečte kachní prso - tou stranou, na které je kůže, dolů. Vypněte sporák a zakryté nechte dojít. Pak je otřete od tuku a nechte vychladnout.

Do rendlíku vyklopte rybízové želé a trochu portského vína, míchejte, dokud to nebude hladké a tekuté. Pokud  máte v rybízové zavařenině kousky ovoce a nerozvaří se, propasírujte to. 

Přidejte kůru z pomeranče a citrónu - buďto jemně nastrouhanou nebo oloupanou a nasekanou na malé tenké pásky, nasekaný kousek zázvoru a za stálého míchání vařte. Můžete přidat šťávu z pomeranče. Moje domácí rybízové želé však bylo tak sladké, že jsem šťávu z pomeranče vynechal a abych vyvážil chutě, přidal jsem malinový ocet. Dochuťte práškovou hořčicí (Colman's mustard - dá se u nás koupit v různých supermarketech) a čerstvě namletým pepřem, případně trošku osolte.

Omáčka má mít jednolitou a hladkou konzistenci a má chutnat sladko-kyselo-pikantně. Toho docílíte přidáváním výše uvedených surovin podle chuti. Moje omáčka chutnala pořád příliš sladce, tak jsem ji okyselil malinovým octem z kuchařského blogu a e-shopu Oh My Chef. Pokud nemáte malinový ocet, používejte ocet opatrně, abyste to nepřehnali nebo okyselte citrónovou šťávou. Postupně jsem přidával hořčici a pepř, dokud jsem s chutí nebyl spokojený. Ve výsledku se zdá, že je omáčka poněkud řídká, ale podává se studená a po vychladnutí trošku ztuhla. Má být hustá, ale pořád tekutá.

Maso podávejte studené nebo vlažné, nakrájené na plátky a přelijte studenou omáčkou nebo ji podávejte v omáčníku. Skvěle se k tomu hodí vyzrálé rulandské modré. Dobrou chuť! :)

Odpolední čaj

Před nějakou dobou jsem se byl podívat v jednom ze svých oblíbených starožitnictví, v České Koruně, a odnesl jsem si odtud tento krásný porcelánový servis. Tak jsem si říkal, že v době, kdy blogerky pijí smoothies ze zavařovacích sklenic a chodí do kaváren, které vypadají jako ruiny a zříceniny, vám ukážu, jak si stůl - s čajem - prostírám já.

Vždycky jsem měl rád staré věci a zajímá mě doba začátku 20. století, proto mám rád také seriály jako Panství Downton, konec Rakouska-Uherska a dobu potopení Titanicu. Když jsem začal chodit na střední školu, koupil jsem si tuto postříbřenou soupravu na čaj ve stylu královny Anny, a postupně dokupoval další kousky stolního nádobí a prádla. Tehdy jsem si každé odpoledne dělal čaj. Měl jsem nachystaný podnos s plátěným ubrouskem, konvicí a mléčenkou, a k tomu jsem si dával toast s máslem a pomerančovou marmeládou nebo sušenky. Také jsem se začal zajímat o tehdejší etiketu a společenské zvyky. 

Mojí oblíbenou knihou je Etiquette z roku 1922 americké autorky Emily Post, kde obsáhle a zevrubně popisuje co a jak ve společenském životě dělat a jak se chovat. V kapitole Čaje a jiné odpolední společnosti najdete, jak takový čaj uspořádat, co a jak podávat, a tak podobně. Emily Post je v Americe něco jako náš Guth-Jarkovský, synonymum etikety a slušného chování. Její kniha se dočkala spousty přepracování, a její nadace knihy o etiketě vydává dodnes. Já mám to štěstí vlastnit vydání z roku 1924. Pokud vás ale zajímá historie etikety a někdejší společenské zvyky, opatřete si Společenského rádce pro všechny životní okolnosti.

Odpolední čaj není jen anglické cliché "pití čaje" (a zbožňování královské rodiny), ale spíše svačina, při které se sejdou členové rodiny nebo společnost; u čaje se setkávaly návštěvy a neformálně si lidé povídali o tom, co je u koho nového. U toho popíjeli čaj, horkou čokoládu a v létě limonády, a k tomu sandwiche (máslo a okurka nebo listový salát je klasika :), scones s pomerančovou marmeládou, a nejrůznější dortíky, zákusky a další moučníky. 

Mě pečení nebaví. Vaření ano, ale co se týče moučníků, jednou za rok udělám anglický vánoční pudink, a to je tak vše, a když pozvu na čaj kamarádku, občas přinese nějaký moučník, který sama upekla. Tak jsem si v Penny Marketu koupil čokoládový Sacher dort. Byl jsem tam na nákupu a zaujalo mě pár věcí z řady Selection, ve které mají různé lahůdky, čerstvé těstoviny, sušené maso či moučníky, tak jsem si řekl, že to zkusím. A "Sacher" i čokoládové pralinky byly velice dobré :)

Tak trochu jiná snídaně v Café la Crème

Kamarádka mě jednou pozvala do Café la Crème. Na první pohled mě zaujalo krásné prostředí elegantní kavárny, a to, že si v centru Prahy můžete odpočinout od ruchu velkoměsta na krásném vnitřním dvoře, který vypadá jako na zámku. Ještě aby ne, kavárna leží v Pachtově paláci v ulici Karolíny Světlé, hned u nábřeží. Čokoládový dort byl výborný, obsluha příjemná a profesionální, snídani podávají až do šesti do večera (ach!), a fotky na jejich facebookové stránce vypadaly skvěle, tak bylo jasné, že se tam vrátím.

Mám totiž rád "snídaňová jídla", ale ráno moc nejím, protože je na mně příliš brzy, nejsem ranní ptáče a nemám takový hlad, abych před osmou ráno zvládl sníst anglickou snídani, a pak opět neusnul, natož tak něco dělal. Ve většině podniků vám ale k pozdnímu obědu ve tři odpoledne neudělají hemenex či ztracená vejce. Naštěstí se začala objevovat místa, kde dělají snídaně po celý den.

Takto jsem trávil neděle na Erasmu v Berlíně. Byl jsem tam v zimě, v neděli bylo všude zavřeno, a ze sobotní party v Berghainu se vrací až v neděli odpoledne, tak všude dělali snídaně až do večera. To bylo super, přijít do baru na brunch v pět večer, když zrovna měli happy hour na cocktaily! :D Naposledy jsem takto navštívil karlínský Můjšálekkávy, kde dělají v neděli nebo o víkendech snídaně po celý den, ale Karlín je pro mě z ruky, necítím se dobře, když mně ještě před snídaní nadávají cikáni, a řekněme hipsterské prostředí kavárny není úplně můj styl.

Café la Crème je něco jiného. Z davu turistů na nábřeží odbočíte a ocitnete se v elegantně zařízené kavárně, kterou zdobí starožitné kusy nábytku z někdejšího slavného francouzského hotelu Lutetia, nebo si sednete na "zámecký" dvůr, který je oázou klidu uprostřed rušného města, a profesionální a milá obsluha vám naservíruje výborné jídlo.

Předem jsem měl jasno, že si dám jejich vejce Benedikt s lososem Gravlax a šunkou, které mě zaujaly už na fotce. Na křupavém toastu s máslem leží výborná šunka, špenát a cibulka, na tom losos, pak skvěle připravená ztracená vejce (žloutek udělaný přesně jak má být), a to celé je přelité holandskou omáčkou. Ach! Bylo to božské. K tomu jsem si dal cappuccino a osvěžující domácí limonádu.

Mají místní dodavatele, suroviny berou přímo z farem a už se těším na příště, až ochutnám krůtí párky s čerstvým křenem a medovou hořčicí, jejichž způsob servírování jsem nedávno obdivoval na facebookové stránce.

Takže pokud rádi snídáte odpoledne, máte rádi hezké interiéry, výborné jídlo a ochotnou obsluhu tak jako já, toto je další z mých tipů na místo, kam zajít. Nebo jen tak na kávu, víno a lahodný dortík na tom jejich krásném nádvoří :) Kavárna je nekuřácká, venku na dvoře se kouřit smí.

P.S. Fotky jsem pořídil svým Huawei P9. Myslím, že zrcadlovku už nemusím všude tahat, když Pé devítka má takový foťák :)

Jak jsme zahajovali Euro 2016

Na konci května se v zahradách Buquoyského paláce uskutečnila garden party Vive la France, konaná pod záštitou francouzského velvyslance Jean-Pierra Asvazadouriana u příležitosti zahájení mistrovství Evropy ve fotbale. V rámci akce proběl oficiální křest knihy Jana Šmída, ve které svým osobitým způsobem představuje všechna pořádající francouzská města a jejich okolí a to nejen pro fanoušky fotbalu.

Mě přilákala hlavně možnost ochutnat různé francouzské speciality a vína, protože mám rád dobré jídlo a víno, a především francouzskou kuchyni :) V zahradách byl ve dvou stanech zastoupen každý ze šesti regionů, ve kterých se Euro 2016 bude odehrávat, a my jsme si tak mohli vychutnat tradiční francouzské speciality, vína a šampaňské. K poslechu překrásně hrál big band Blue Star Václava Marka a večerem provázel Michal Jančařík.

Paříž se představila v podobě pařížské kavárny a šampaňského, Lille a Lens s výběrem zdejších sýrů, Bordeaux s božskými ústřicemi z Arcachonu s víny Entre-deux-Mer a pečeným jehněčím s červenými víny z Bordeaux, Toulouse s foie gras a teriny s víny Madiran a Jurançon, Marseille s tradiční Boullabaissou s bílými víny z Provence, Nice s grilovanými rybami, ratatouille a salátem niçoise s růžovými víny z Provence a Lyon a St. Etienne s lahodnými šneky a žabími stehýnky s víny z Burgundska.

Až teď jsem si uvědomil, že jsem byl vlastně úplně náhodou oblečený (skoro) v barvách francouzské trikolóry :) Na sobě jsem měl vínové sako Galard, modré kalhoty H&M, košili Corneliani, lněný kapesníček do klopy z prodejny s nádhernými látkami z přírodních materiálů a historickými brokáty Sartor, a polobotky Loake a úžasné zmrzlinové Happy Socks, které můžete vidět na mém Instagramu. 

Všechny fotky jsem pořídil svým novým telefonem Huawei P9, který má skvělý foťák se dvěma čočkami, díky kterým si můžete pohrát s hloubkou fotky. Některé nejsou úplně dokonalé, protože jsem jej měl tehdy jen krátce a teprve jsem se s ním učil. Ale na to, že většinu z nich jsem pořídil mezi osmou a devátou večer nebo později, když už bylo celkem šero (nebo tma), tak vypadají skvěle, co říkáte? Díky tak dokonalému foťáku v telefonu už s sebou nebudu možná muset vůbec nosit zrcadlovku :)