Jak (ne)nosit sponu na kravatu

Takto tedy ne

Takto už vůbec ne

Spony na kravatu jsou typickou ukázkou současných divnotrendů. To se vezme nějaká věc, která byla vynalezena proto, aby měla praktický smysl, a začne se nosit způsobem, který její smysl popírá. Tak jako klobouky proti slunci či nepřízni počasí, které se v dobách, kdy lidé přemýšleli, nosily na hlavě, a dnes se nosí jako svatozář kolmo k hlavě, protože to tak dělá nějaká celebrita nebo influencer, kšandy nošené současně s opaskem, anebo "náramky", které mají držet rukávy košile na svém místě u košile, která vám dobře padne, a tedy jich není třeba.

Fred Astair a Randolph Scott v roce 1936. Kalhoty jim končí asi tam, kde mají horní knoflík saka, a kravatu mají připnutou ke košili za její konec, aby neplandala.

Zatímco dříve byly věci hezké proto, aby se líbily tomu, kdo je nosí, na dnešní vkus mají ti, kteří chtějí prodávat, mnohem větší vliv než kdy dřív, a svoje věci podsouvají celebritám nebo jim platí za jejich propagaci, a oni rozhodují o módních trendech bez ohledu na to, jak vypadají. Takže pokud už si něco koupíte, nemusí to vůbec plnit nějakou funkční úlohu, ale musí to být vidět, aby to viděli i ostatní, a chtěli si to také koupit. Zatímco dříve lidé nosili různé věci proto, že měly nějaký smysl, používali je denně, a tak chtěli, aby byly hezké. Zatímco dříve byli lidé vedeni k tomu, aby vypadali dobře, dnes jsou vedeni k tomu, aby byli originální a sví, což jim radí módní časopisy. Protože kdybyste chtěli vypadat dobře, nenosili byste třeba bambek, a módní časopisy plné reklam by nemohly dělat reklamu (a existovat).

Takto ano

Funkce spony na kravatu je držet konec kravaty na svém místě, aby vám nepoletovala kolem těla, když se pohybujete, nebo třeba v restauraci nad talířem, když si sedáte. Dříve lidé nechtěli, aby si konec hedvábné kravaty namočili v polévce. Dnes je důležitější, aby měli na instáči hastag gentleman. A k tomu potřebujete atributy, jakým je třeba spona na kravatu. 

Katastrofa!

Pravidla jejího nošení jsou jednoduchá: Spona nesmí být širší, než kravata, má být stejně široká nebo užší. Podle selského rozumu a fotek od Freda Astaira ze 30. let až po Seana Conneryho v roli Jamese Bonda či postav seriálu Šílenci z Manhattanu se spona připíná k dolní části kravaty, aby její konec neplandal. To je vše. Víc vědět nepotřebujete.

Jenže dnešní časopisy však tvrdí, že se má připínat mezi třetí a čtvrtý knoflík košile (odshora), tedy někde na hrudi, což je velmi hloupé, protože spona pak nemá vůbec žádný smysl. Schválně jsem se díval, co o tom dnešní média říkají, a třeba v on-line magazínu D'Marge (The playbook for the modern man) se píše "Moderní spony na kravaty jsou navrženy tak, aby seděly výhradně mezi třetím a čtvrtým knoflíkem košile. Spona by měla být vidět, když máte zapnuté sako." Hloupost svého tvrzení však potvrzují v další větě, kde si protiřečí: "Že ji nosíte správně víte, když vám neplandá kravata - jejím smyslem je držet ji na košili, a ne připínat si ji ke kravatě jen aby byla vidět."

Správný způsob nošení spony na kravatu

Takže pokud chcete vypadat jako gentlemen a nosíte vestu, přes ni kšandy a slamák stažený do týlu jako vulgus, noste sponu na kravaty klidně pod krkem jako David Beckham. Pokud chcete vypadat elegantně, a že nejste duševně slabý, noste ji tam, kde má smysl. A než se na mě vrhnete s hejty na to, že hejtuju Beckhama, vzpomeňte si na to, jak se oblékal v době, kdy začal chodit s Victorií. Ani jemu se faux-pas nevyhýbají.

Ed Sheeran předvádí, jak se nechovat v restauraci

Možná jste viděli novou reklamu na kečup Heinz s Edem Sheeranem. Asi má být kchůl a jako že vtipná. Proč ne, ale také je tam vidět spousta nezpůsobů a ukázek nevhodného chování v "lepší" restauraci.

Nelíbí se mně, jak restauraci, personál a ostatní hosty představuje jako snoby, čímž takové chování jaksi "legalizuje", ukazuje, že slušné chování a etiketa jsou jen pro snoby, a jako by dávala najevo, že se máme chovat "uvolněně" - no, jako prasata. Ale taková restaurace není nějaký pajzl v Nuslích nebo domácí gauč u televize. Nosit si do restaurace vlastní kečup... A vůbec - zelenina s kečupem?

Před pár lety přijeli moji známí z Francie. Chtěl jsem jim ukázat Prahu, a večer jsme chodili do dobrých restaurací. Oblékli jsme se neformálně, tedy světlé kalhoty, košile s rozhalenkou a sako, což mně do hotelu Imperial připadá jako přiměřené oblečení. Personál vypadal jako v té reklamě: profesionální, neustále nás obsluhovali, přisunovali židle, dolévali nápoje, nemuseli jsme se o nic starat. Ovšem u vedlejšího stolu seděla skupina amerických turistů, které mně Ed Sheeran připomněl. Bylo léto, takže na sobě měli typický letní úbor amerického turisty - nylonové šortky, které normální člověk nosí leda tak na koupališti, nátělníky, žabky, a takové ty pytle na cvičky, které u nás tehdy zatím ještě nebyly tolik in. Chovali se hlučně, na židlích se rozvalovali, a chovali se, jako kdyby byli ve dvě ráno v Mekáči. Pochybuji, že v USA by je takto oblečené do podobné restaurace vůbec pustili. Ve Velké Británii zase některé restaurace třeba na svých internetových stránkách přímo uvádějí, že vás tam bez dlouhých kalhot, košile, kravaty a a saka nepustí.

Začněme tím, jak je Ed oblečený - kostkovaná flanelka a batoh. U nás oblíbený outfit buranů návštěvníků Národního divadla v Praze, což vypadá hrozně, a jen to svědčí o nedostatku vychování. "Bla, bla, bla, ..." To mně připomíná reklamu "kostka ve skluzu", která zesměšňuje gastronomii, a vyzdvihuje fastfoody. Toto je něco podobného. Proč jít na dobré jídlo do dobré restaurace, když tam můžete přijít jako vagas, a na jídlo napatlat kečup? Mimochodem, v takové restauraci by mu napřed nalili víno a vodu, a pak až podávali - studený - předkrm. ;) Prosím, řekněte mi, že takovým způsobem si kečup nikdo "nestříká" na talíř, a že je to zhovadilost. Nebo ne?!

Trump u královny, aneb jak nenosit frak

Donald Trump navštívil Velkou Británii a na slavnostní večeři se dostavil ve fraku. No jo, ale jak v něm vypadal? To opravdu nemá někoho, kdo by mu poradil, jak má vypadat frak? Asi nemá, když kravatu má i po četných narážkách tisku stále příliš dlouhou. 

Moje představa o tom, jak bohatí nakupují oblečení je taková, že zajdou do luxusního krejčovství, kde si nechají oblečení na míru ušít, anebo si v luxusních obchodě koupí konfekci, s jejíž nákupem či následnou úpravou na míru jim poradí školený personál či osobní stylista nebo něco podobného. Ne možná nutně u amerických "celebrit", které se pak ověšeny nákupními taškami exhibují novinářům, ale u lidí jako je prezident USA bych čekal, že mají nějakého poradce na oblečení a vzhled, kor když jede na královský dvůr. Ostatně ty bílé kruhy kolem očí a přehazovačku mu musel také někdo vymyslet, ne?

Rukávy jsou mu příliš dlouhé, nad tím bychom možná mohli přivřít oči. Ale bílá vesta má být vždycky kratší než frak - vepředu nemá z pod fraku vyčuhovat. To je jako když má žena kabát kratší než šaty. Nevím, zda je to dnešní módou kalhot s nízkým sedem a tedy dlouhých vest (což především u fraku vypadá poněkud podivně), tím, že si frak a vestu kupují zvlášť, neschopným personálem v obchodě, anebo prostě tím, že na etiketu kašlou. Rozhodně Trump není jediným ani posledním, kdo to tak nosí. Také ji mohl mít pro změnu tak krátkou, že by nepřekrývala kalhoty, a z mezery mezi vestou a kalhotami lezla zmuchlaná košile - to je moje oblíbená hnusokombinace. Myslel jsem, že to umřelo někdy kolem roku 2010, ale stále potkávám "týpky", kteří na sobě mají třeba bokové džíny, tričko, a jako že oblekovou vestu končící nad pupkem z obchodu typu New Yorker. Hnus.

Dalším prohřeškem je košile. Ke fraku se nosí speciální košile, které se u nás z nějakého důvodu říká "fraková", přitom stejná se nosí (nosila) ke smokingu. Má škrobenou tuhou náprsenku, jednoduché škrobené manžety, a stojací límec s přehnutými rohy, také naškrobený. Protože jsou lidé líní a neumí už ani pořádně prát, natož tak škrobit či žehlit, nosí se ke smokingu různé košile, kde je někdejší škrobená náprsenka nahrazena skládanou látkou, fižím a podobně, límec je přeložený jako jej znáte u většiny košil, a nejspíš jste četli, že se nosí  přeložené, neboli "francouzské" manžety (což je ohavný kalk z angličtiny), které nahrazují škrobenou jednoduchou manžetu. Tu kdybyste nenaškrobili, vypadly by z nich knoflíčky. Ostatně manžetové knoflíčky vznikly proto, aby se při vyvařování košil třeba perleťové knoflíky nezničily (viz nitěné knoflíky u ložního prádla či nemocničních pyžam), takže je vlastně divným zvykem a nesmyslem nosit je ještě dnes, když se nad tím tak zamyslíte... :) 

Ale zpátky k Trumpovi a jeho košili. Má přeložený límec, který se ke fraku nenosí nikdy, a je na ní vidět skládaná látka náprsenky a kryté zapínání, takže si nejspíš vzal košili, kterou nosí ke smokingu. Můžete mně to vysvětli? Proč prezident USA a miliardář nemá košili ke fraku, a padnoucí vestu a frak? 

Jak oslovit ženu? Slečna nebo paní?

Neřekl bych, že jsem úplně staromódní, ale jako člověk, který se snaží dbát na etiketu a dobré způsoby často tápu nad tím, jak ženu oslovit. Co když ji oslovím "paní", a ona, snažíc se zrovna ulovit potenciálního partnera, bude naštvaná, protože jsem jí zhatil plány? No, to je spíše žert než něco, co by odpovídalo skutečnosti, protože manželství je svým způsobem mrtvá instituce, a na stav lidí, natož tak dodržování titulů, se dnes moc nehledí.

To je jedním z úskalí etikety - v rámci politické korektnosti či jakéhosi vynucovaného respektu nebo pohodlnosti upouštíme od zažitých věcí, které vždy skvěle fungovaly, a pak vládne chaos, a my nevíme, co si počít, protože etiketa je tady od toho, aby nám radila, jak se za jakých okolností chovat. Zvláště pak v případě žen, kdy etiketa říká, že by je muž měl chránit, chovat se galantně, pouštět je do dveří, nabízet rámě, a jednat s nimi jako s křehkými bytostmi. Dnes máme však emancipaci, takže muž neví, co si smí dovolit, a žena ho pak považuje za nevychovaného, a naopak - žena by chtěla gentlemana, ale nevyvolává v něm nutkání se tak chovat, když je sama mužnější než on.

Dříve se lidé běžně představovali jako "pan doktor Novák" nebo "slečna Nováková", a hned tedy bylo jasné, kdo je kdo, a jak má být oslovován. Také je dodnes zvykem oslovovat "slečno" prodavačky, servírky a podobně, protože před sto lety a za první republiky bylo běžné, že mladé ženy pracovaly jen předtím, než se vdaly, byly tedy vždycky slečnami.

Bylo to jasné. Pan a paní Novákovi měli dceru, slečnu Novákovou. Kdyby měli ještě mladší dceru, lidé by ji ve společnosti neoslovovali slečno Nováková,  jako její starší sestru, ale slečno Marie. Až by se slečna Nováková vdala, třeba za pana Hofmanna, stala by se jeho paní, tedy paní Hofmannovou. Dnes si ale dcery paní XY usmyslely, že od určitého věku budou paní stejně jako jejich matky, což je pro mě celkem nepochopitelné a matoucí, protože nevím, jak koho oslovit. Slečna AB si vezme pana XY a stane se paní XY. Když se slečna AB najednou rozhodne říkat si paní AB, mohla by si rovnou začít říkat kněžna AB, velkovévodkyně nebo abatyše, protože jak k tomu titulu najednou přijde? Paní přece není něco, čeho dosáhnete věkem, ale tím, že se provdáte, že vstoupíte do manželství.

Možná je to opakováním podle německých feministek. Jenže německé Fräulein (slečna) je zdrobnělinou Frau (žena, paní), znamená tedy doslova ženuška, a evokuje tedy to, že neprovdaná žena je společensky méně významná než ta vdaná, a že není plnohodnotnou osobou, dokud se nevdá. Navíc jde v němčině o podstatné jméno středního rodu, čímž prý evokuje to, že žena je věcí a majetkem muže. V roce 1972 dokonce německé Spolkové ministerstvo vnitra nařídilo, aby se titulu "ženuška" kritizovaného feministkami přestalo v úředním styku používat, což je v německy mluvících zemích pochopitelné. 

Ale to přece v češtině nemáme. Slečna je prý původním významem neprovdaná dcera šlechtice, později se toto oslovení rozšířilo i mezi měšťany. V Berlíně nebo ve Vídni byste dnes asi s oslovením Fräulein u mladých žen narazili, ale třeba v Bavorsku nebo v Dolním Rakousku to nijak neobvyklé není. Navíc v Rakousku, kde oficiálně nenávidí Habsburky a šlechtu vůbec, hraběnku stejně každý oslovuje paní hraběnko, kor když dotyčná žije na venkově a na rodovém sídle, protože to tak velí konvence. A Rakušané milují tituly, ať už dědičné či akademické, a dodnes mají třeba "dvorní rady".

Ladislav Špaček, český guru etikety, říká: "Oslovení "slečno" si necháme jen pro velmi mladé dívky nebo servírku, která nás obsluhuje. Všechny ostatní ženy, jakmile jim je kolem dvaceti, oslovujeme "paní"." Ještě více mě udivuje jeho tvrzení, že "když spojujeme oslovení s titulem, vždycky říkáme "paní", tedy i mladé ženě, u které by nás to svádělo říct "slečno", musíme říct "paní doktorko", "paní magistro"." 

Před sexuálně-feministickou revolucí bylo oslovení  "slečno doktorko" naprosto běžné, jak dokazuje třeba Dürenmattova komedie Fyzikové z roku 1962, ve které vystupuje postava slečny doktorky Mathilde von Zahnd, anebo moje oblíbená příručka etikety Společenský rádce pro všechny životní situace. Je sice z roku 1932 ale také je jedinou knihou o etiketě (z dob, kdy se na společenské způsoby a etiketu opravdu dbalo), kde jsem společenské pravidlo oslovení nevdaných žen s titulem našel. Zmiňuje stále přetrvávající zvyk říkat manželce doktora "paní doktorová", ale pak jen kritizuje oslovování doktorek mužskou formou akademického titulu: "skutečná promovaná doktorka se pak oslovuje paní nebo slečna doktorka, není správné říkat paní nebo slečna doktor, neboť nelze šmahem zaměňovat pohlaví a z doktorky obratem ruky udělat doktora." A paní není akademickým titulem. Jinde jsem o tom zmínku nenašel - svobodnou ženu by totiž nenapadlo říkat si "paní", to byl titul její matky.

Neexistovaly paní učitelky - učitelky obvykle vdané nebyly, a třeba v Německé říši až do roku 1919 dokonce existoval zákon zakazující učitelkám manželský stav. Uzavírání sňatků měli učitelé a učitelky omezené i u nás za Rakouska-Uherska; v Moravském markrabství potřebovali svolení patřičného úřadu až do roku 1905, kdy byly zakázány úplně, v Českém království je měli zakázané po celou dobu trvání říše.

Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky k titulu slečna/paní říká toto:

"Užívání titulů slečna a paní se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti – od generace ke generaci – poněkud proměňují, a to tak, že titul slečna stále více ustupuje všeobecnému oslovení paní... Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, je-li (byla-li) vdaná, nebo ne, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu vážená paní v případě, kdy si stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální."

To mě na tom však zaráží. Emancipovaná žena chce neutrální oslovení, ale namísto svobodné slečny, kterou je, si přivlastňuje titul vdané ženy. He?

Chápu, že někomu může připadat podivné rozlišovat u žen oslovení podle toho, zda se vdaly nebo ne, ale je to společenskou zvyklostí, tak jako vykání, způsob držení příboru nebo to, že se chodí vpravo, které nikdo nenapadá, a oslovením slečna přece nikomu neubližujeme. Nebo opravdu existují živí lidé, ne aktivistky ani hrdinky z amerických filmů, živé ženy, které oslovení slečna uráží či ponižuje? Pokud vím, nikdo neodsuzuje ženy žijící s partnerem bez toho, aby byly oddáni, a jejich dětem neříkáme parchanti. Na staré a nevdané slečny nepohlížíme jako na ty, které "to nezvládly", a jsou odsouzeny k tomu, být staropanenskými tetami, kterým se neteř snaží vetřít do přízně, aby jí odkázaly majetek, ale jsou přece naprosto plnohodnotnými členy společnostmi, a představa, že by je kvůli tomu někdo znevýhodňoval či odsuzoval, je naprosto směšná. 

Nevím, jak to shrnout, - ať si každá žena vybere, jak chce být oslovována a já to respektuji, ale ta volnost výběru je pak ve společenském styku matoucí. Berte můj článek jako takové shrnutí faktů a různých historických zajímavostí. A nemyslete si, že jsem šovinista nebo tvrdošíjný zastánce starých pořádků, ale když se tak nad tím zamýšlím, žena je slečnou, a po uzavření manželství se stává paní, nedává tedy smysl, aby si začala "paní" říkat jen tak, když se jí zamane.

Rozdíl mezi slečnou a paní byl dříve mnohem důležitější kvůli společenskému styku ("já už jsem zadaná") i kvůli většímu významu manželského svazku. Když tedy nechceme slečny, a všem ženám má náležet titul "paní", je to jako kdybychom popírali smysl manželství, které už se dnes stalo jen právním svazkem podobným kupní či nájemní smlouvě. Nikdo přece neříká ženám žijícím s mužem mimo manželský svazek "couro", ani jejich dětem "bastardi". Když jsou tedy všechny ženy, i ty svobodné, "paní", pak tedy nechápu, proč by manželství nemohli uzavírat třeba homosexuální páry.

A jak jste na tom vy, milé ženy? Uráží či ponižuje vás, když vám někdo ve třiceti řekne "slečno", protože na vaší ruce nevidí snubní prsten? Nebo naopak chcete, aby vás lidé oslovovali "slečno", protože tím chcete dát najevo, že jste volná, a oslovení "paní" vám vadí? Jak to vidíte vy?

Jak nosit smoking neboli black tie

Když na pozvánce stojí "black tie", znamená to smoking. Asi to víte, ale často jsem se ocitl na akcích, kde ti lépe oblečení měli něco jako oblek, a černou kravatu, která se k jejich pokusu o společenské oblečení vůbec nehodila. Až pak mně to došlo. Nevím, zda mě víc fascinuje ta lhostejnost a nezájem si zjistit, co "black tie" znamená (a na druhou stranu to, proč to tam hostitel či pořadatel nenapíše česky) nebo ta drzost přijít na takovou akci v čemkoli jiném. Většinou jsou to džíny a polo triko se zdviženým límce, aby bylo vidět vulgární logo na jeho rubu, v lepším případě blazer. Je to hloupé, ignorantské a sprosté vůči hostiteli. Na formální večírky se nosí smoking stejně, jako se na koupališti nosí plavky. 

K pozvánce na Ples v Opeře dokonce přikládali návod, jak se na takovou akci obléct, což mně připadá smutné a k smíchu zároveň: "zveme vás na bál, ale protože jste burani, tady je návod krok za krokem, jak se máte obléct, když vylezete mezi lidi." Co tedy smoking je, a jak má vypadat? 

Smoking vznikl jako neformální večerní oblek, který pánové z vyšších vrstev nosili namísto fraku při domácích večeřích, kdy neměli hosty nebo v pánském klubu. Až někdy ve dvacátých letech se rozšířil a jako večerní oblek de facto nahradil frak, který se ale stále nosil na plesy a formální večerní události. 

Smoking se skládá z černého saka z jemné vlněné látky (občas bývá tmavě modrý) a kalhoty stejné barvy a materiálu. Oproti běžnému černému obleku se liší tím, že má klopy a knoflíky potažené hedvábným saténem či rypsem, a souhlasící lampasy na kalhotách. Límec je špičatý nebo šálový, i když v poslední době se objevují smokingy s obyčejným oblekovým límcem. Zapínání může být buď jednořadé, obvykle na jeden knoflík, nebo dvouřadé. A vzadu nemá rozparky. Ty mají saka od toho, aby usnadňovala pohyb; čím více rozparků, tím méně formálním sako je.

Dříve se ke smokingu nosila černá vesta ze stejné látky jako oblek, ale protože emancipace je dnes natolik pokročilá, že kvůli dámských lehkým šatům, ve kterých jsou téměř nahé, je všude přetopeno aby nezmrzly, a proto jsme se dočkali malé úlevy v podobě smokingových pásů, jejichž smyslem je zakrýt pas kalhot. Není v tom horko jako ve vestě, která je však elegantnější, ale není to vůbec praktické, když potřebujete na záchod. Obojí dohromady nenosíme nikdy. Snad nemusím zmiňovat, že k obleku by se neměl nosit opasek, a už vůbec ne ke smokingu, ale kšandy.

Ke smokingu se nosí bílá košile, která má zpevněnou náprsenku - ať už nařasením látky či vyztužením - a má buďto krytou légu nebo ozdobné knoflíčky (nezakrývá je kravata, tak proto). Límec je ten, kterému se u nás říká frakový, což není moc logické, protože pokud vím, stojací límec s přehnutými rohy se původně nosil ke smokingu a ne ke fraku, ale dnes už je běžný také obvyklý přeložený límec. Aktuální vydání příručky etikety britského nakladatelství Debrett's říká, že by se měl nosit ten přeložený, ale stojáček je klasika.

Manžety se zapínají manžetovými knoflíčky. Dříve bývaly límce, manžety i náprsenky naškrobené do vysoké tuhosti, ale to se dnes nedělá, a asi proto někdo přišel s pravidlem, že košile smokingu má mít dvojité (chybně se jim říká "francouzské") manžety. Ale pokud máte košili s jednoduchými manžetami ke fraku, klidě ji noste i ke smokingu. Nejlepší večerní košile prodává Knize v Pánské pasáži. Stojí asi 3.500, a vypadají božsky.

Motýlek je vždy černý, z hedvábí, a vázací. Pokud už nosíte smoking, naučte se vázat motýlka, je to snadné. A vyberte si motýlka, který ladí k vaší tělesné konstituci. Jednou jsem viděl reklamní fotku jednoho motýlkářství, kde měl model klasického motýlka, ale protože chlapec byl rachitický až běda, vypadal na něm motýlek asi třikrát větší než normálně. A nechcete snad vypadat jako Ferda mravenec, ne? Stejně tak blbě vypadá malinký motýlek na urostlém muži.

Nejvhodnější obuví jsou lesklé šněrovací oxfordky či lakové polobotky, ponožky dlouhé (proboha, neříkejte "vysoké"!) a z černého hedvábí. Kdysi bývaly hedvábné ponožky tenké jako pavučinka, a měly ten nádherný matný lesk, jaký má jen přírodní hedvábí. Dnes vypadají jako z jemné bavlny, i když jsem za ně v berlínském KaDeWe utratil závratnou částku.

Sametové střevíce (ještě k tomu s monogramem) noste jen doma, ale asi nežijete na zámku a nepořádáte večírky, na které by vaši hosté chodili ve smokingu, tak jim odolejte, nebo si je nechte na večírky, kde budou vyžadovat "creative black tie", ne na formální večírky (večírkem rozuměj společnost, která se koná večer, ne disko nebo že se jdete ožrat někam do hampejzu). Lakové střevíce s rypsovou mašličkou, které byly vytlačeny právě polobotkami, už se dnes téměř nevidí.  Rozhodně ne u nás. Tady můžeme být rádi, když si muž na ples vezme čistou košili a kravatu. U nás je neseženete, ve Velké Británii se ještě nosí, a z dnešního přehnaně maskulinního pohledu na svět asi nevypadají dost mužně. Podle mě jsou úchvatné.

Smoking se nosí vždy jen po šesté hodině (proto je divné a nepatřičné jej nosit na u nás běžné denní svatby), a stejně jako u fraku platí pravidlo, že přes něj musíte nosit svrchník. V zimě je ideální chesterfield. Pokud nosíte klobouk, má být tvrdý (homburg, buřinka, cylindr), a rukavice mají ladit ke svrchníku, tedy z šedého či přírodního krémového semiše, ale nikdy hnědé, a bílé rukavice se nosí až uvnitř místnosti, ale takové události jsou dnes vzácné. Dnes se říká, že rukavice mají ladit s obuví, ale jak jsem psal ve svém článku o nošení rukavic, černá je sice universální, ale nudná, a dříve černé rukavice nosili jen smuteční hosté a služebnictvo. Ale nic jimi nezkazíte. Klasikou je také bílý hedvábný šál, jehož smyslem je chránit náprsenku (a u fraku také bílého motýlku) před ušpiněním od prachu či deště na ulici. Rukavice, klobouk i šál, popřípadě hůl zůstávají v šatně.

Etiketa říká, že ke smokingu a fraku se nenosí náramkové hodinky. Prodejci luxusních hodinek však chtějí prodávat, a tak už i dobré časopisy o módě a stylu říkají, že toto pravidlo už neplatí, zvláště když na druhé straně je reklama na hodinky od dobře platícího inzerenta. Už vůbec je nenoste, pokud nejsou decentní a s černým koženým řemínkem. Vulgární hodiny na ruce připomínající orloj vypadají hrozně samy o sobě, natož tak se smokingem. Do kapsičky saka patří bílý kapesníček a v klopě se nosí květina, obvykle bílý karafiát. Červený nosí komunisté, tak se na něj vykašlete, a ve starých pramenech jsem našel četné zmínky, že se nosily i jiné bílé květiny, třeba lilie, ale u těch pozor, rád z nich padá pyl, který už sotva vyčistíte. A pokud vás napadlo nechat si udělat mini pugét do klopy, jak to dnes vídáme na svatbách, ihned to zase zapomeňte.

V létě nebo někde na riviéře, kde dříve boháči a šlechta trávili zimy, je oblíbené také bílé či krémové smokingové sako bez lesklých klop. V březnu v něm budete vypadat jako kapelník, v říjnu také. I když na Oscary je všichni nosí, aby měli v GQ o čem psát.

Tento smoking je od Blažka, kde mají zrovna výprodeje a oblek vám upraví na míru, a koupíte tam také hedvábné pásy a motýlky a vše potřebné. Velký výběr smokingů mají ve Van Graafu, u Knizete zase velké ceny, tak si vyberte podle toho, co vám vaše konto dovolí. Ale když už chcete smoking, nekupujte si nějaký laciný polyesterový šunt, jaké mají v Marks & Spencer nebo v tom příšerném Bandi Vamos (jen tak pro zajímavost, v Bandi mají smokingový pás a motýlka z polyesteru za stejnou cenu jako to stejné ale z hedvábí u Blažka). Za prvé vám v tom bude horko, takže se budete potit a smrdět a nebudete se cítit pohodlně, z čehož pramení přesvědčení mnohých mužů, že nosit oblek je očistec.

Smoking a sako je od Blažka, skleněné manžetové knoflíčky Yabloglass z tradiční české dílny, prsten z aukční síně Dorotheum, rukavice Napa Dobříš a lakýrky nějaké obyčejné z e-shopu na Ebay. S velikostí 13 nic lepšího neseženu, pokud za ně chci utratit méně než deset tisíc.

Přeji hezkou plesovou sezonu! :)

Jak se obléct na večírek ve stylu 20. let a nevypadat lacině a trapně

Dvacátá léta jsou oblíbenou érou pro tématické večírky. Zadání zní zdánlivě jednoduše (jako že z minulých dob se nejjednodušeji napodobuje), šaty byly blyštivé, takže ženy si připadají elegantně a žensky... Představa dnešních lidí o dvacátých letech je stejně romantická jako báchorky o sbírce chudiny na Národní divadlo v Praze, nebo to o dobytí Bastilly. Ale samotná realizace vypadá obvykle děsivě; ženy působí tak lacině, jak byste to ve 20. letech nemohli vidět ani v tom nejvykřičenějším domě, a pánové připomínají hodně špatnou parodii na kapelu Šlapeto. A protože brzy uplyne sto let od vzniku samostatného Československého státu a už jsem zaznamenal několik "stylových" plesů, tady je pár rad, jak ve večerních šatech vypadat podle módy 20. let, a ne jako coura v doprovodu dělníka.

Odstrašující příklad ze swingové tančírny - druhého nejčastějšího původce rakoviny očí milovníků historického oblečení hned po seriálu První republika, který jsem si vzal pod drobnohled, když vysílali první díl.

Jistě jste o dvacátých letech slyšeli - zkracovaly se sukně a vlasy, v módě byla chlapecká postava, přestaly se nosit korsety, ženy se začaly líčit a kouřit na veřejnosti, bla, bla... Ale ono to není tak, jak se na první pohled zdá. Chápete to špatně. Sukně se zkrátily - ano, předtím byly až na zem, teď nad kotníky. Jak lascivní a erotické! Ženy si konečně mohly zkrátit vlasy a bylo to společensky přijatelné, a co se týče líčení, vedle tužky na oči přibyla rtěnka. Tmavě červená. A nebylo to nijak divoké. Nikdo nenosil laciné šaty s dlouhými třásněmi, a kalhoty způsobovaly pozdvižení ještě na prahu druhé světové války. Myslíte si, že někdo nosil na čele krajkový pásek? Ne. Rozpuštěné vlasy? Leda na spaní nebo pokud dotyčná pracovala v bordelu. Vysoké podpatky? Neexistovaly. Sukně kratší než do půli stehen? Možná na konci 20. let, ale vzdycky pod kolena. 

Většina lidí dělá chybu v tom, že se při hledání inspirace neumí dívat na historické fotky, a vůbec, hledají špatně. Nevíte, z jaké je přesně doby, k jaké společenské vrstvě osoby na fotce patří, a k jaké příležitosti nebo denní době jsou oblečeny. Jinak se oblékala mladá dívka, jinak vdaná mladá žena, jinak starší vdaná žena, jinak střední vrstva, jinak boháči, jinak se oblékala britská šlechta, jinak zbohatlíci v Americe. A podstatně jinak vypadají herečky a tanečnice v nočních barech. Jinak vypadá oblečení ve filmu, který byl opravdu natočen v roce 1925 (doporučuji německý film Rozvod paní Ireny s úchvatnou Brigitte Helm, kde je dobové oblečení (a chlupy v podpaží a tmavé zuby) nádherně vidět) a jinak v retro filmu ze šedesátých let. Asi jako kdyby se vaše vnučka chtěla obléct podle dnešní módy, a inspirovala se tím, co nosí Lady Gaga při svých vystoupeních. Vypadá to úžasně, ale nikdo jiný než ona se takto neobléká, takže výpovědní hodnota o dnešním oblečení je nulová.

Tady jsou děsivé ukázka toho, jak to může vypadat (a jak to ve 20. letech rozhodně nevypadalo), a níže moje komentáře k jednotlivým částem outfitu. Než se začnete rozčilovat, že toto přece nikdo neřeší, a že je to fuk, berte to spíše jako porovnání toho, co si dnes lidé pod pojmem "20. léta" představují, a jak to asi vypadalo tehdy, nebo co udělat, abyste nevypadali lacině a trapně.

Silueta

Začněme tím nejdůležitějším, siluetou. Prý se přestaly nosit korsety. Jak se to vezme. Za války byly ženy nuceny převzít úlohu mužů, kteří bojovali na frontě, a tak přestaly nosit dlouhé, hodně vyztužené a pevně sešněrované korsety, ve kterých mohla "dáma jen ležet v lenošce a vypadat ozdobně", mám-li použít slova paní Crawleyové z Panství Downton, či se věnovat hostům a řídit služebnictvo, a zjednodušily se střihy šatů. Ale není pravda, že se korsety přestaly nosit úplně. Korset je zásadní kus oblečení, který potřebujete, pokud si chcete obléknout historické šaty a vypadat přesvědčivě. Kromě siluety, která je pro dobový vzhled zásadní, také úplně mění držení těla, chůzi, způsob, jakým si žena sedá, jakým sedí, a jakým vstává. Také kvůli korzerům žena dělá pukrle, a ne sklání se v pase. 

Ve dvacátých letech byla v módě chlapecká postava, které ženy dosahovaly pomocí korsetů, korseletů a různých stahovacích pásů; v dobových katalozích jsem viděl jakési gumové pásy ke stažení prsou. Pas byl snížený asi na úroveň boků, kýžená figura rovná a plochá.

Šaty

Sukně se zkrátily, to je pravda. Ale ne tak, aby jen sotva zakrývaly Venušin pahorek. Obvykle končily nad kotníky, v půlce lýtek, a někdy kolem roku 1925 se sukně začaly zvedat až pod kolena. Pokud chcete "get the look", vyberte si něco volného se sníženým pasem zvýrazněným látkovým páskem či stuhou. Častým designem byla saténová spodnička na ramínka a přes ni šaty z průsvitného hedvábného šifonu zdobené výšivkou, korálky a podobně. Nebo dlouhý rovný živůtek a řasená nebo nápaditě střižená sukně. Nevkusné třásně na šatech či sukni nikdo nenosil, to je výmysl moderní doby.

Edit: Protože mně sem opakované chodí hnidopiši hejtovat, že to s třásněmi není pravda, uvedu to na pravou míru. Třásně na šatech jako ozdobný prvek se vyskytovaly předtím i potom, ale nevypadalo to tak lacině a courovsky jako na dnešních retro šatech ve stylu 20. let. Nikdo ve 20. letech nenosil přiléhavé šaty těsně pod zadek s třásněmi namísto sukně.

Pro inspiraci se podívejte na seriál Panství Downton, jehož poslední řada se odehrává v roce 1925 - tam mají dokonalé a nádherně udělané kostýmy. Také si uvědomte, že černá barva se na začátku 20. století kromě pracovních úborů nosila jen na pohřby a v době smutku, oblíbená byla u spíše u starších žen a vdov, a ve 20. letech se teprve pomalu začala prosazovat jako barva módních šatů (mám dojem, že to má na svědomí Coco Chanel). Zajímavé je také to, že před rozšířením elektrického osvětlení nebyla pro večerní šaty oblíbená ani fialová, která ve svitu svíček či plynových lamp působí jako hnědá. A to nikdo nechtěl. 

Účes a líčení

Že se nosilo mikádo? Ano. Ale nebylo to tak, že se všechny ženy daly 1. ledna 1920 ostříhat. Složité či odvážné účesy nosily spíše střední a vyšší vrstvy, prosté dívky na venkově se držely dlouhých vlasů, protože neměly Instagram ani Vogue, aby zjistily, že mají při dojení krav nosit pokládanou vlnu. Navíc bez pomoci panské či s kleštěmi na natáčení vlasů, které se nahřívaly na plotně s otevřeným ohněm, to nebylo úplně jednoduché. Pokud máte dlouhé vlasy, NIKDY je nenoste rozpuštěné, tehdy to bylo vulgární, a k vidění leda tak v nevěstinci, nebo když se vaše žena oblékala či svlékala. Mějte je stažené dozadu a pryč z obličeje. Jakože sexy vlnka padající do obličeje je výmyslem amerických filmů a snad v žádné historické době to tak nikdo nenosil.

Stejné je to s líčením. Na většině fotek, které jste viděli, byly nejspíše celebrity, slavné herečky a zpěvačky, které na vystoupeních a před kamerou nosily výrazné líčení, aby byl jejich výraz v obličeji na černobílém filmu vidět. Filmy byly němé, hrály očima a mimikou. Vkusné dámy nosily jen červenou matnou rtěnku ("růž na rty"), která se kromě rtů nanášela také na líce, světlý pudr a tužku na oči, kterou se prý před vynálezem řasenky malovaly i řasy, aby na ně nemusely patlat jakýsi doma umíchaný sajrajt z uhlí. Hlavní bylo vypadat přirozeně. Výrazný make-up nosily jen herečky, tanečnice a prostitutky.

Doplňky

Péřová boa a obrovská péra na ozdobu hlavy nechte doma, pokud nechcete vypadat jako coura ze šantánu. Ozdoby hlavy ano, ale pokud s peřím, tak decentní. Ženy měly vkus a soudnost i ve 20. letech; nechtěly vypadat jako Indiáni. A diadém nosily jen vdané ženy. 

Pokud jste někdy měla slabou chvilku a koupila si cigaretovou špičku dlouhou půl metru, vezměte si ji, až půjdete na maškarní za Audrey Hepburn, nebo ji rovnou vyhoďte, a pořiďte si nějakou normální v délce 10-15 cm, pokud už ji musíte mít. Proboha, hlavně do ní pak nervěte cigarety s filtrem (který tehdy ještě nebyl vynalezen, a rozšířil se až někdy v 50. letech) v ohavném hnědém papíru! Rukavice ano, ale jen po loket, rukavice nad loket se nosí jen ke dlouhým šatům - velké večerní - i v dnešní době. Zkuste se vyhnout lacině vypadajícímu, lesklému hnusosaténu z polyesteru.

Kabelek k večerním šatům byly různé druhy a byly malé a většinou látkové, ne kožené. Obvykle se nosily na zápěstí nebo v ruce, kabelky s popruhem na rameno neexistovaly.

Boty a punčochy

Dodnes platí pravidlo, že do uzavřených bot se ve společnosti nosí punčochy, a do sandálů ne. Páskové sandály či jinak otevřený boty se ve 20. letech nenosily. Ani prostitutky ne. A podpatky byly nízké a spíše robustní, ne jehly. Naopak punčochy byly barevné tak, aby ladily k šatům, když teď byly vidět. Oblíbená byla béžová, šedá a bílá, či pastelové barvy. Také byly z hedvábí, které vypadá v porovnání se silonem božsky a úplně jinak se leskne. A vždycky měly vzadu šev, který měla dobře oblečená dáma vždy rovně. ;) Viděli jste seriál Haló, Haló!, kde si jej musela vojínka Helga neustále upravovat? :D

Pánská móda

Pánové to mají mnohem jednodušší, avšak právě u nich lze vidět snad ještě horší zvěrstva a prohřešky proti tehdejší etiketě - tvídová saka a bekovky, košile bez saka, bez vesty, a viditelné kšandy, barevné motýlky, beztvaré vesty mezi nimiž a kalhotami je široká mezera (vesta má i dnes překrývat kalhoty), klobouky trilby na hlavě...

Večer se nosil frak, až později jej začal vytlačovat smoking. Pokud doprovázíte ženu ve večerních šatech a nemáte frak ani smoking, oblečte si černý oblek, černého motýlka, vestu protože vesty se k obleku vždycky nosily až do 50. let, a vyhrajte si s doplňky. Manžetové knoflíčky, kapesní hodinky na řetízku, bílý kapesníček v kapse saka a bílá květina v klopě, pouzdro na cigarety, kratší špička, prsten s kamenem na malíčku, lakové nebo lesklé kožené polobotky, a napomádujte si vlasy. Ke fraku se nosil černý cylindr, jinak tvrdý klobouk jako třeba Homburg, který stejně jako bílé rukavice, hůl či šálu z bílého hedvábí odložte v šatně. Klobouk muž v místnosti nikdy nenosí! Hlavně žádné opasky či náramkové hodinky. To byly sportovní doplňky. 

Co se týče vousů, muži byli hladce oholeni nebo nosili krátce zastřižený knír. Žádné bradky, plnovousy a podobně - ti nosili konservativci a starci, takže ano, pokud je vám přes šedesát. Pamatujte na to, že pánové tehdy nosili (zapnuté) škrobené límce a vždycky kravatu. Bez kravaty chodili jen dělníci na stavbě, a tvíd patřil do přírody a na hony. A opasky leda tak na tenisový kurt, ne ke společenskému obleku.

Je mně jasné, že to asi nikdo asi příliš "neřešíte", když jdete na večírek, kde se chcete opít a být "seksi" a žít v blažené domněnce že jste teď jako Velký Gatsby, ale třeba se vám můj článek bude hodit. A abyste neřekli, že jen kritizuji, tady je podle mě povedený outfit z jednoho plesu ve stylu první republiky. Šaty jsou vkusné a odpovídající dvacátým létům, a to včetně účesu, čelenky a rukavic. Nádhera! Muž má černý oblek a motýlka. Nemusí to být historicky dokonalé, ale takto vypadá krásně provedená iluze 20. let. Kéž by na podobných plesech vypadali všichni takto!

Pokud vás oblečení této doby zajímá, doporučuji obchod Aristokrat vintage v ulici Milady Horákové, kde nakoupíte prvorepublikové šaty a doplňky, Scoro Coco hned vedle pro pány, či Salon módy, kde najdete dobové oblečení pro dámy i pány. ;)

Klobouková etiketa - Jak muž nosí a kdy smeká klobouk?

Klobouk je pokrývka hlavy, která se po dlouhá staletí nosila nejen jako ochrana před nepříznivým počasím či sluncem, ale také jako odznak společenského postavení, náboženské víry či vojenské nebo jiné funkce a hodnosti, a různé klobouky se nosily k různým příležitostem a oděvům. Ještě z první republiky a za války bylo nemyslitelné, aby slušná dáma či pán chodili na veřejnost "prostovlasí" a bez rukavic. V mém Společenském rádci z roku 1932 se dokonce píše, že žena na veřejnosti nikdy nemá chodit bez klobouku, protože "by ji to mohlo uvést do špatné pověsti". Klobouky totiž obvykle nenosily třeba prostitutky a další ženy s pochybnou pověstí. Klobouk byl také znakem společenského postavení. Méně majetní lidé před sto lety nosili obyčejné klobouky, čepice a chudé a vesnické ženy často šátky.

Dnes se klobouk smrskl na pouhý módní doplněk, který si každý nosí jak chce a věřím, že nejsem jediný, kdo je vnímá v tom dřívějším slova smyslu a nejen jako něco, co si narazíte na hlavu, aby váš outfit vypadal dobře, což je také někdy diskutabilní. Tak jako módní trend z Pitti Uomo - hezký oblek, ale k němu fedora šílené barvy s velmi širokou krempou. Zatímco dříve elegance znamenala nepůsobit nápadně a vulgárně, módní ikony dneška jsou přesný opak. A říkejte si co chcete, ale když se mnou někdo mluví a má na hlavě klobouk, přijde mně to neslušné. Nedávno jsem byl na přednášce, kde seděl nějaký mladý kluk v kšiltovce stažené hluboko do očí, že mu nebylo vidět obličej, a stařičký profesor, který tam přednášel, davu položil rétorickou otázku: "Nevíte, proč má ten mladík na hlavě tu čepici?" Protože je nevychovaný.

Klobouky se běžně nosily jako nezbytný doplněk dobře a elegantně oblečeného muže ještě v poválečných letech. S uvolňováním společenských poměrů, kdy začalo být přijatelné nosit jiné oblečení než oblek, začaly klobouky ustupovat, a myslím, že své udělaly také nízké střechy aut. Někde jsem četl, že první londýnské motorové vozy taxi musely mimo jiné splňovat předpis, podle kterého musel být vnitřní prostor automobilu dost vysoký na to, aby se v něm posadil muž v cylindru.

Zvláštní je, že dnes, v době ohromných možností vidíme většinou jen jeden typ klobouku - Trilby. Ten neustále najdete v každém řetězci s oblečením, na tržnicích, je prostě všude, že už jej ani nemůžu vidět. Když jsem byl na Erasmu na berlínské Freie Universität, dívali jsme se na jednom semináři o filmech z dob NDR na Legenda o Pavle a Pavlovi. Tam Trilby nosil slizký a starý ctitel Pavly a profesorka nám tehdy říkala, že takový klobouk tehdy nosívali zbohatlíci a ti, kteří se chtěli předvést jako majetní, a že nechápe, proč někdo tak hnusný klobouk v dnešní době nosí - a vůbec uvnitř v místnosti. Vzpomínáte na hnusoklobouky Alpine Pro z Olympiády v Riu? To byl také Trilby. Ovšem ne všechny varianty jsou ošklivé. Dříve se nosíval na britských dostizích, a v kvalitním provedením z plsti nebo jako panamák" může vypadat dobře.

Dámské klobouky bývaly vždycky zdobenější a jejich tvar, podoba, materiál a zdobení podléhaly více módě než čemukoli jinému. Na začátku 20. století se nosily ohromné klobouky zdobené spoustou peří, umělých květin či vycpanými zvířaty, ve dvacátých letech je postupně nahradily jednoduché klobouky a krempa se postupně zmenšovala až do "cloche", plstěné "čepice", která pevně přiléhala k hlavě. Ve čtyřicátých letech se hodně nosily také toky, malé nízké klobouky bez krempy, které proslavila třeba Jacqueline Kennedy.

U pánských klobouků můžeme mluvit o několika typech. K žaketu a redingotu se před první světovou válkou nosily cylindry z bobří srsti, které postupně nahradila hedvábná plst, s alternativou skládacího cylindru, chapeau claque (jistě jej znáte ze tří veteránů) na večer. Prý proto, aby se dal složit a strčit po sedadlo v opeře, od toho americký výraz opera hat.

Ty vzhledem k nepohodlí, vysoké ceně a nedostatku materiálu nahradily buřinky z vlněné plsti, tvrdý homburg a později měkká fedora, která je dnes ve verzi s úzkou krempou zvané trilby nejběžnějším kloboukem, který dostanete v každém laciném oděvním řetězci. Tvarem připomíná tyrolský klobouk a nosí jej ženy i muži.

Pak je tady tvrdý slamák straw boater z lakované slámy, kterému se u nás říká žirarďák, a po kterém jsem dlouho toužil, až jsem jej našel u značky Stetson. Ještě ve dvacátých letech se nosil naprosto běžně. Většina jej nejspíš zná z kýčovitých vystoupení, kde všichni poskakují s těmito klobouky, vycházkovými holemi a stepují. Ne ze slámy, ale z palmových listů, se dělají také panamy, jeden z nejrozšířenější z klasických klobouků.

Nošení klobouku má také svoje pravidla. Tedy co se pánů týče. Zjednodušeně se dá říct, že pravidla nošení klobouku jsou podobná jako pravidla nošení slunečních brýlí. Večer, kdy je tma, jej nenoste, zvláště pokud je to klobouk na volný čas - večer se vždy nosil černý a elegantní klobouk. Když jste v místnosti a když s někým mluvíte, sundejte klobouk (i brýle). Pokud se mylně domníváte, že jste celebrita a vy se s čumily nechcete setkávat pohledem, nebo jste marnivý jako Anna Wintour s velmi špatným zrakem, která kvůli image místo dioptrických brýlí nosí neustále ty sluneční, nechte si klobouk a sluneční brýle na hlavě. Pak ale budete vypadat jako ten rachitický chlapec na fotce úplně dole, který se zjevně zhlédl v tableaux vivants a napodobuje svatý obrázek. 

Slamáky jsou od toho, aby chránily před sluncem. Pokud je únor a vy jej máte v noci na hlavě cestou na diskotéku a uvnitř si jej necháte, vypadáte směšně. Pokud máte na diskotéce sluneční brýle, jste idiot.

Miluji a doporučuji knihu Společenský rádce pro všechny životní situace, která vyšla poprvé v Německu v roce 1927, u nás ve vynikajícím českém překladu s ohledem na naše reálie v roce 1932. Reprint ve velmi nevkusné vazbě, avšak s původními ilustracemi, je běžně k dostání, a na původní vydání lze také občas narazit v antikvariátech. Přes její stáří je v ní spousta nadčasových a stále platných informací. Dnes asi nikdo nedělá pukrle a nekoná oficiální návštěvy v žaketu. Ale to, kdo má přednost, jak se chovat u stolu a vůbec kdekoli, či kdy se smeká klobouk, se za tu dobu nezměnilo.

Na začátek je tady návod k tomu, jaký klobouk nosit ke kterému oděvu, v jakou denní dobu, a k jaké příležitosti. V Rádci najdete, jako ve většině tehdejších knih, tabulku, která přesně předepisuje, jaké oblečení a doplňky a jakých barev a z jakých materiálů si máte k jaké příležitosti obléct. Tím odpadal risk toho, že byste vypadali nevhodně nebo si nebyli jisti, co si k čemu vzít, a i když to zní možná poněkud restriktivně, stále jsou tam možnosti, jak předvést svůj vlastní vkus výběrem osobitých doplňků.

Dnes už ta tabulka není aktuální, ale doporučenými kombinacemi se lze stále řídit. Co se týče klobouků, myslím, že tam se nezměnilo vůbec nic. Koneckonců, od roku 1932 nikdo s novým typem klobouku nepřišel. Možná až na Pharrella Williamse a jeho podivnosti, které nosí vždy o několik čísel větší, takže to vypadá poněkud komicky.

"K černému nebo tmavému zimníku se nosí tvrdý černý klobouk." - Tím je myšlen třeba Homburg, který můžete znát, pokud sledujete Hercula Poirota, nebo buřinka. 

"Vezme-li se frak nebo cutaway (žaket), může se vzíti také cylindr." K žaketu byla kdysi jednu dobu in také buřinka nebo Homburg, ale kdo dnes kdy nosí žaket, a kdo k němu nosí klobouk? Pokud byste přeci jen chtěli cylindr, kupte si ten tvrdý, plstěný, třeba Tonak, ne skládací z hedvábí, který se nosí jen večer ke fraku ;)

"K zimníku jiné barvy je nejlépe nosit klobouk souhlasné barvy." - To neznamená, že k džínové bundě si musíte vzít nějakou hrůzu z džínoviny, ale že k béžovému baloňáku se hodí světle hnědý, béžový nebo třeba krémový klobouk. To platí také pro ty, kteří si mylně myslí, že ke každým botám musíte mít opasek v totožném odstínu, protože to tak někde četli (a neporozuměli tomu správně), a pokud ne, raději budou asi chodit s kalhotami na půl žerdi. Stačí, když jsou barvy v podobném odstínu hnědé nebo k sobě ladí. A vůbec, pohodlnější a elegantnější (i když nemají být vidět) jsou kšandy. Mám teď jedny od BeWooden a jsou skvělé :) Ono ale záleží, zda je nosíte kvůli jejich funkci a chcete, aby byly zároveň hezké, anebo jen na parádu.

"K černému, lehkému svrchníku se nosí černý nebo šedý, měkký klobouk." - Když si dáte na jaře tmavě modrý nebo černý baloňák, vemte si k němu šedou fedoru.

"Ke svrchníku jiné barvy se nosí vhodný měkký klobouk." - Nepředpokládám, že by Češi hýřili barvami a nápaditostí, a tak si vemte zase šedou fedoru. Šedý klobouk je takový, řekl bych, univerzální. Pokud jste myslivec a chodíte v zelené, asi víte, že k ní patří také zelený klobouk.

"V létě nosí pán, jde-li bez svrchníku, ke společenskému oděvu měkký klobouk, nejlépe šedé barvy." - Vidíte? Říkal jsem to. Nebo dnes tolik oblíbenou panamu. Ještě bych doplnil, že ke světlému, krémovému nebo béžovému letnímu obleku se hodí slamák, jako to mám tady. Třeba žirarďák anebo panama. Tady bych podotknul, že světlý oblek a slamáky se nosí jen v létě.

Začněme tím, jak se klobouk drží. Tvrdé klobouky (jako je cylindr, buřinka nebo Homburg) dnes sice nejsou běžné, ale drží se za krempu. Měkký klobouk se z praktických důvodů uchopí nahoře (aby neplandal). Když smekáte, držte klobouk vždy tak, aby nebyla vidět vnitřní strana. 

Klobouk byl vždy součástí pozdravu nebo jej nahrazoval. Když jste potkali známého, měli jste klobouk rukou odvrácenou od dotyčného (abyste si nezakryli zorné pole) uchopit a nadzvednout nad hlavu, dokud nepřešel. Pokud dnes známého zahlédnete v dálce, máváte na něj. Za první republiky byste při setkání pohledem měli klobouk krátce nadzvednout a zase nasadit na hlavu. 

Pokud je to váš dobrý kamarád, postačí chytit krempu a kývnout na pozdrav. Pokud potkáte výše postavenou osobu nebo dámu, podržíte klobouk v ruce vrchem ven. Dotyčná osoba by vás měla vyzvat, abyste si klobouk nasadil - což se dnes však s velikou pravděpodobností nestane.

Obecné pravidlo platí, že uvnitř budovy klobouk smekáme, ale rozlišujeme, zda je to prostor "veřejný" nebo "soukromý". Na chodbě nebo ve výtahu kancelářské budovy smekat nemusíte, protože je plná cizích lidí, ale v té stejné situaci v bytovém domě byste měli. Klobouk smekáme při vstupu do kavárny či restaurace, při vstupu do kostela, když hraje státní hymna, při pohřbech či když vás míjí pohřební průvod a podržet jej v ruce, dokud průvod neprojde. Dříve bylo zvykem smeknutím klobouku zdravit na ulici faráře, mnicha či jeptišku. 

Klobouk odkládáme také při svatebních obřadech. Na internetu je fotka svatby jakéhosi známého motorkáře nebo čeho, který měl na hlavě cylindr. Je mně jasné, že když už si jej koupil a pozval novináře, aby ho fotili, chce být vyfocen i s kloboukem, protože má asi dojem, že je to elegantní. Ale naopak, vypadá to hrozně buransky a nevkusně!

Na poště nebo v bance u přepážky, nesmekáte, ale na úřadě, kde vcházíte do úřední místnosti nebo v bance, kde sedíte u stolu naproti úředníka, smeknete. V lepších obchodech nebo tam, kde máte v plánu zdržet se delší dobu, klobouk smeknete, v obyčejných krámech a tam, kde není možné klobouk odložit, zůstane klobouk na hlavě.

Zimní čepice, beranice a ušanky na pozdrav nesmekáme, protože to není klobouk jako takový, ale pokrývka hlavy, která nás má chránit před nepřízní počasí. Uvnitř místnosti samozřejmě smekneme. 

Ženy to mají jednoduché. Klobouk mohou sundat, když jdou k někomu domů na návštěvu. Jinak by jej měly nechat na hlavě. Jinak jej samozřejmě nenosí v práci, pokud není součástí jejich pracovního oděvu či stejnokroje, a také ve školách, čímž narážím na nekonečnou diskusi o muslimských šátcích. Když jsem byl na střední škole, bylo nepřijatelné nosit čepici, klobouk či šátek. Za těch pár let se doba tolik nezměnila, ne? A na rozdíl od mužů si žena klobouk nechává na hlavě také v kostele.

Mimochodem, když se váš někde zeptají, zda si chcete odložit klobouk - nebo cokoli jiného - a vy nechcete, je zcela správné odpovědět "děkuji, já si jej podržím (kabát, klobouk, ...)". Ve jedné facebookové skupině se jednou kdosi divil a smál tomu, že v nějakém filmu z nedávné doby přišel muž na návštěvu k ženě a na otázku "chcete si odložit kabát" odpověděl "ne, já si ho podržím". Autorovi příspěvku to z nějakého důvodu připadalo velice vtipné, a rozváděl debatu na téma, "proč si ho držel, když ji pak neošukal" nebo něco v tom duchu, a vůbec nechápal a nechtěl pochopit význam tvrzení té filmové postavy.

Zatímco žena vždy mívala klobouk posazený na účesu, muž měl klobouk posazený na hlavě. Normálně - rovně nebo trochu šikmo na jedné straně. Ne příliš stažený do čela ani do týlu. Zatímco dámský klobouk byl vždycky dekorací posazenou na vrcholu pracného účesu a připevněný jehlicemi (také proto si jej ženy nesundávaly - nebylo to jednoduché a rozcuchaly by si vlasy), muž jej neustále smekal či odkládal. 

Dnes je běžné a společensky zcela přijatelné, aby ženy nosily pánské oblečení a doplňky, takže nosí nejčastěji pánské klobouky, fedory, naražené na hlavě s rozpuštěnými vlasy (takže vypadají jako It Addams), zatímco muži nosí klobouk stažený do týlu tak, aby jim vepředu čouhal chomáč natupýrovaného vlasu, jako kdyby tam měli přilepený kus pudla. Nevím, čím to je, ale nejčastěji vypadají jako reklama na hlad, k tomu mají skinny džíny, kožený křivák nebo sako, na Vuittonově pařátě něco jako malinký batůžek se spoustou popruhů a přezek, a rukávy i nohavice mají ohrnuté. Ve výsledku vypadají jako svatý obrázek s černou svatozáří nebo jako kdyby měli k týlu připevněný černý lepenkový kruh o průměru asi 35 čtyřicet centimetrů. A nikdy jej z hlavy nesundávají - ani v místnostech. Ohavné.

Svým způsobem mně to připadá fascinující, protože mě nenapadá žádná další věc, kterou by muži začali používat stejným způsobem jako ženy, a přitom to nikdo nekomentoval. Vždycky je tomu naopak - ženy napodobují chování mužů a nosí jejich oblečení a je to v pořádku, ale kdyby si muž třeba pověsil "kabelku" na předloktí, hned by byl oheň na střeše v komentářích samý buzerant. Ale zženštilé nošení klobouku zjevně nikomu nevadí.

Tento způsob nošení klobouku odsoudili už v červnovém vydání časopisu Monsieur z roku 1923 jako ledabylý a hlavně - hloupý. Protože nosit na hlavě klobouk jen tak jako dekoraci nemá smysl:

"Ale hlavně nikdy, nikdy [jej nenosíme] stažený dozadu, což by ukazovalo především na pokleslé způsoby a na nedbalost, jaké není možné připustit, a pak na nedostatek logického myšlení, což je ještě horší."

Johnny Depp nosí klobouky zásadně s dírou vykousanou od myší, zatímco Pharrell Williams nosí na hlavě cosi, co připomíná zdeformované plstěné atrapy včelích úlů. Jistě jste viděli nějaký animovaný film, kde úl někomu spadne na hlavu, a on jej nemůže sundat, a popíchají ho včely. 

Češi klobouky moc nenosí, a pokud ano, jsou to obvykle laciné trilby, které nosí jen proto, že je prodávají v New Yorkeru, a které vypadají lacině, klobouky jako takové jen degradují, a ne každému sluší. Starší generace a fanoušci Michala Tučného pak v zimě s oblibou nosí kovbojské klobouky, které mají chránit před ostrým sluncem - které však nesvítí. V kombinaci s dlouhým černým kabátem nebo rybářskou vestou to vypadá jako kdyby kostymérka z První republiky začala dělat výpravu českému westernu.

Co se týče "moderního" nošení klobouků... Řeknu jen to, že mě v blízké době neuvidíte v křiklavém klobouku s kohoutím peřím za stuhou, ať už s oblekem nebo s džínovou bundou či mikinou. Dnes už není žádný "správný" (= elegantní) způsob nošení klobouku, klobouk je stejně mrtvý jako latina, korzet nebo kšandy, a stal se z něj pouhý doplněk, bezvýznamná dekorace bez jakéhokoli praktického nebo společenského smyslu, jako když doplňky nosí ženy, aby jim přidaly na kráse. Asi proto je nosí tak málo mužů. A ti, kteří je nosí, se bojí nosit jej normálním způsobem, protože by si poškodili natupírovaný účes. Ach jo.

Ano, můžete jej nosit na hlavě tak jako kdysi a nevypadat, jako že vám z pod něj čouhá pudl, ale je to úplně jedno. Nikoho to nezajímá, nikdo to nezná, nikdo klobouk nesmeká, každý jej má jen naražený na hlavě jako hvězdu na špičce vánočního stromku, a netuší, proč a jak klobouk (ne)nosit. A proto klobouky často nenosím, i když se marně snažím o jejich vzkříšení. Pokud však chcete vypadat dobře, noste klobouk jako muž a vězte, kdy jej máte smeknout. A kdy máte dámě podržet dveře. A že okrasné klobouky posazené na hlavě tak, abyste si nepoškodili natupírovaný účes, sluší více ženám.

P.S.: Hezký výběr klobouků, hlavně těch plstěných, najdete v Tonaku, který má krásnou prodejnu v Praze na rohu Žatecké a Široké. Klobouky americké značky Stetson, italské Borsalino, a německé značky Mayser najdete v Bella Hats na Národní 25. Kolem jsem chodil tak dlouho, až jsem se tam jednou zastavil a neodolal žirarďáku Mayser, který mám na fotkách. Je vyrobený jako panama, tedy z palmových vláken, a je odolný vůči dešti. Slamáky a letní klobouky z Tonaku mě vzhledem ani kvalitou nijak nenadchly ani nepřesvědčily, ty najdete v Bella hats. A ne, milí haters, toto není to placená reklama, ale tip, kde sehnat dobré klobouky. Nemáte zač.