Klobouková etiketa - Jak muž nosí a kdy smeká klobouk?

Klobouk je pokrývka hlavy, která se po dlouhá staletí nosila nejen jako ochrana před nepříznivým počasím či sluncem, ale také jako odznak společenského postavení, náboženské víry či vojenské nebo jiné funkce a hodnosti, a různé klobouky se nosily k různým příležitostem a oděvům. Ještě z první republiky a za války bylo nemyslitelné, aby slušná dáma či pán chodili na veřejnost "prostovlasí" a bez rukavic. V mém Společenském rádci z roku 1932 se dokonce píše, že žena na veřejnosti nikdy nemá chodit bez klobouku, protože "by ji to mohlo uvést do špatné pověsti". Klobouky totiž obvykle nenosily třeba prostitutky a další ženy s pochybnou pověstí. Klobouk byl také znakem společenského postavení. Méně majetní lidé před sto lety nosili obyčejné klobouky, čepice a chudé a vesnické ženy často šátky.

Dnes se klobouk smrskl na pouhý módní doplněk, který si každý nosí jak chce a věřím, že nejsem jediný, kdo je vnímá v tom dřívějším slova smyslu a nejen jako něco, co si narazíte na hlavu, aby váš outfit vypadal dobře, což je také někdy diskutabilní. Tak jako módní trend z Pitti Uomo - hezký oblek, ale k němu fedora šílené barvy s velmi širokou krempou. Zatímco dříve elegance znamenala nepůsobit nápadně a vulgárně, módní ikony dneška jsou přesný opak. A říkejte si co chcete, ale když se mnou někdo mluví a má na hlavě klobouk, přijde mně to neslušné. Nedávno jsem byl na přednášce, kde seděl nějaký mladý kluk v kšiltovce stažené hluboko do očí, že mu nebylo vidět obličej, a stařičký profesor, který tam přednášel, davu položil rétorickou otázku: "Nevíte, proč má ten mladík na hlavě tu čepici?" Protože je nevychovaný.

Klobouky se běžně nosily jako nezbytný doplněk dobře a elegantně oblečeného muže ještě v poválečných letech. S uvolňováním společenských poměrů, kdy začalo být přijatelné nosit jiné oblečení než oblek, začaly klobouky ustupovat, a myslím, že své udělaly také nízké střechy aut. Někde jsem četl, že první londýnské motorové vozy taxi musely mimo jiné splňovat předpis, podle kterého musel být vnitřní prostor automobilu dost vysoký na to, aby se v něm posadil muž v cylindru.

Zvláštní je, že dnes, v době ohromných možností vidíme většinou jen jeden typ klobouku - Trilby. Ten neustále najdete v každém řetězci s oblečením, na tržnicích, je prostě všude, že už jej ani nemůžu vidět. Když jsem byl na Erasmu na berlínské Freie Universität, dívali jsme se na jednom semináři o filmech z dob NDR na Legenda o Pavle a Pavlovi. Tam Trilby nosil slizký a starý ctitel Pavly a profesorka nám tehdy říkala, že takový klobouk tehdy nosívali zbohatlíci a ti, kteří se chtěli předvést jako majetní, a že nechápe, proč někdo tak hnusný klobouk v dnešní době nosí - a vůbec uvnitř v místnosti. Vzpomínáte na hnusoklobouky Alpine Pro z Olympiády v Riu? To byl také Trilby. Ovšem ne všechny varianty jsou ošklivé. Dříve se nosíval na britských dostizích, a v kvalitním provedením z plsti nebo jako panamák" může vypadat dobře.

Dámské klobouky bývaly vždycky zdobenější a jejich tvar, podoba, materiál a zdobení podléhaly více módě než čemukoli jinému. Na začátku 20. století se nosily ohromné klobouky zdobené spoustou peří, umělých květin či vycpanými zvířaty, ve dvacátých letech je postupně nahradily jednoduché klobouky a krempa se postupně zmenšovala až do "cloche", plstěné "čepice", která pevně přiléhala k hlavě. Ve čtyřicátých letech se hodně nosily také toky, malé nízké klobouky bez krempy, které proslavila třeba Jacqueline Kennedy.

U pánských klobouků můžeme mluvit o několika typech. K žaketu a redingotu se před první světovou válkou nosily cylindry z bobří srsti, které postupně nahradila hedvábná plst, s alternativou skládacího cylindru, chapeau claque (jistě jej znáte ze tří veteránů) na večer. Prý proto, aby se dal složit a strčit po sedadlo v opeře, od toho americký výraz opera hat.

Ty vzhledem k nepohodlí, vysoké ceně a nedostatku materiálu nahradily buřinky z vlněné plsti, tvrdý homburg a později měkká fedora, která je dnes ve verzi s úzkou krempou zvané trilby nejběžnějším kloboukem, který dostanete v každém laciném oděvním řetězci. Tvarem připomíná tyrolský klobouk a nosí jej ženy i muži.

Pak je tady tvrdý slamák straw boater z lakované slámy, kterému se u nás říká žirarďák, a po kterém jsem dlouho toužil, až jsem jej našel u značky Stetson. Ještě ve dvacátých letech se nosil naprosto běžně. Většina jej nejspíš zná z kýčovitých vystoupení, kde všichni poskakují s těmito klobouky, vycházkovými holemi a stepují. Ne ze slámy, ale z palmových listů, se dělají také panamy, jeden z nejrozšířenější z klasických klobouků.

Nošení klobouku má také svoje pravidla. Tedy co se pánů týče. Zjednodušeně se dá říct, že pravidla nošení klobouku jsou podobná jako pravidla nošení slunečních brýlí. Večer, kdy je tma, jej nenoste, zvláště pokud je to klobouk na volný čas - večer se vždy nosil černý a elegantní klobouk. Když jste v místnosti a když s někým mluvíte, sundejte klobouk (i brýle). Pokud se mylně domníváte, že jste celebrita a vy se s čumily nechcete setkávat pohledem, nebo jste marnivý jako Anna Wintour s velmi špatným zrakem, která kvůli image místo dioptrických brýlí nosí neustále ty sluneční, nechte si klobouk a sluneční brýle na hlavě. Pak ale budete vypadat jako ten rachitický chlapec na fotce úplně dole, který se zjevně zhlédl v tableaux vivants a napodobuje svatý obrázek. 

Slamáky jsou od toho, aby chránily před sluncem. Pokud je únor a vy jej máte v noci na hlavě cestou na diskotéku a uvnitř si jej necháte, vypadáte směšně. Pokud máte na diskotéce sluneční brýle, jste idiot.

Miluji a doporučuji knihu Společenský rádce pro všechny životní situace, která vyšla poprvé v Německu v roce 1927, u nás ve vynikajícím českém překladu s ohledem na naše reálie v roce 1932. Reprint ve velmi nevkusné vazbě, avšak s původními ilustracemi, je běžně k dostání, a na původní vydání lze také občas narazit v antikvariátech. Přes její stáří je v ní spousta nadčasových a stále platných informací. Dnes asi nikdo nedělá pukrle a nekoná oficiální návštěvy v žaketu. Ale to, kdo má přednost, jak se chovat u stolu a vůbec kdekoli, či kdy se smeká klobouk, se za tu dobu nezměnilo.

Na začátek je tady návod k tomu, jaký klobouk nosit ke kterému oděvu, v jakou denní dobu, a k jaké příležitosti. V Rádci najdete, jako ve většině tehdejších knih, tabulku, která přesně předepisuje, jaké oblečení a doplňky a jakých barev a z jakých materiálů si máte k jaké příležitosti obléct. Tím odpadal risk toho, že byste vypadali nevhodně nebo si nebyli jisti, co si k čemu vzít, a i když to zní možná poněkud restriktivně, stále jsou tam možnosti, jak předvést svůj vlastní vkus výběrem osobitých doplňků.

Dnes už ta tabulka není aktuální, ale doporučenými kombinacemi se lze stále řídit. Co se týče klobouků, myslím, že tam se nezměnilo vůbec nic. Koneckonců, od roku 1932 nikdo s novým typem klobouku nepřišel. Možná až na Pharrella Williamse a jeho podivnosti, které nosí vždy o několik čísel větší, takže to vypadá poněkud komicky.

"K černému nebo tmavému zimníku se nosí tvrdý černý klobouk." - Tím je myšlen třeba Homburg, který můžete znát, pokud sledujete Hercula Poirota, nebo buřinka. 

"Vezme-li se frak nebo cutaway (žaket), může se vzíti také cylindr." K žaketu byla kdysi jednu dobu in také buřinka nebo Homburg, ale kdo dnes kdy nosí žaket, a kdo k němu nosí klobouk? Pokud byste přeci jen chtěli cylindr, kupte si ten tvrdý, plstěný, třeba Tonak, ne skládací z hedvábí, který se nosí jen večer ke fraku ;)

"K zimníku jiné barvy je nejlépe nosit klobouk souhlasné barvy." - To neznamená, že k džínové bundě si musíte vzít nějakou hrůzu z džínoviny, ale že k béžovému baloňáku se hodí světle hnědý, béžový nebo třeba krémový klobouk. To platí také pro ty, kteří si mylně myslí, že ke každým botám musíte mít opasek v totožném odstínu, protože to tak někde četli (a neporozuměli tomu správně), a pokud ne, raději budou asi chodit s kalhotami na půl žerdi. Stačí, když jsou barvy v podobném odstínu hnědé nebo k sobě ladí. A vůbec, pohodlnější a elegantnější (i když nemají být vidět) jsou kšandy. Mám teď jedny od BeWooden a jsou skvělé :) Ono ale záleží, zda je nosíte kvůli jejich funkci a chcete, aby byly zároveň hezké, anebo jen na parádu.

"K černému, lehkému svrchníku se nosí černý nebo šedý, měkký klobouk." - Když si dáte na jaře tmavě modrý nebo černý baloňák, vemte si k němu šedou fedoru.

"Ke svrchníku jiné barvy se nosí vhodný měkký klobouk." - Nepředpokládám, že by Češi hýřili barvami a nápaditostí, a tak si vemte zase šedou fedoru. Šedý klobouk je takový, řekl bych, univerzální. Pokud jste myslivec a chodíte v zelené, asi víte, že k ní patří také zelený klobouk.

"V létě nosí pán, jde-li bez svrchníku, ke společenskému oděvu měkký klobouk, nejlépe šedé barvy." - Vidíte? Říkal jsem to. Nebo dnes tolik oblíbenou panamu. Ještě bych doplnil, že ke světlému, krémovému nebo béžovému letnímu obleku se hodí slamák, jako to mám tady. Třeba žirarďák anebo panama. Tady bych podotknul, že světlý oblek a slamáky se nosí jen v létě.

Začněme tím, jak se klobouk drží. Tvrdé klobouky (jako je cylindr, buřinka nebo Homburg) dnes sice nejsou běžné, ale drží se za krempu. Měkký klobouk se z praktických důvodů uchopí nahoře (aby neplandal). Když smekáte, držte klobouk vždy tak, aby nebyla vidět vnitřní strana. 

Klobouk byl vždy součástí pozdravu nebo jej nahrazoval. Když jste potkali známého, měli jste klobouk rukou odvrácenou od dotyčného (abyste si nezakryli zorné pole) uchopit a nadzvednout nad hlavu, dokud nepřešel. Pokud dnes známého zahlédnete v dálce, máváte na něj. Za první republiky byste při setkání pohledem měli klobouk krátce nadzvednout a zase nasadit na hlavu. 

Pokud je to váš dobrý kamarád, postačí chytit krempu a kývnout na pozdrav. Pokud potkáte výše postavenou osobu nebo dámu, podržíte klobouk v ruce vrchem ven. Dotyčná osoba by vás měla vyzvat, abyste si klobouk nasadil - což se dnes však s velikou pravděpodobností nestane.

Obecné pravidlo platí, že uvnitř budovy klobouk smekáme, ale rozlišujeme, zda je to prostor "veřejný" nebo "soukromý". Na chodbě nebo ve výtahu kancelářské budovy smekat nemusíte, protože je plná cizích lidí, ale v té stejné situaci v bytovém domě byste měli. Klobouk smekáme při vstupu do kavárny či restaurace, při vstupu do kostela, když hraje státní hymna, při pohřbech či když vás míjí pohřební průvod a podržet jej v ruce, dokud průvod neprojde. Dříve bylo zvykem smeknutím klobouku zdravit na ulici faráře, mnicha či jeptišku. 

Klobouk odkládáme také při svatebních obřadech. Na internetu je fotka svatby jakéhosi známého motorkáře nebo čeho, který měl na hlavě cylindr. Je mně jasné, že když už si jej koupil a pozval novináře, aby ho fotili, chce být vyfocen i s kloboukem, protože má asi dojem, že je to elegantní. Ale naopak, vypadá to hrozně buransky a nevkusně!

Na poště nebo v bance u přepážky, nesmekáte, ale na úřadě, kde vcházíte do úřední místnosti nebo v bance, kde sedíte u stolu naproti úředníka, smeknete. V lepších obchodech nebo tam, kde máte v plánu zdržet se delší dobu, klobouk smeknete, v obyčejných krámech a tam, kde není možné klobouk odložit, zůstane klobouk na hlavě.

Zimní čepice, beranice a ušanky na pozdrav nesmekáme, protože to není klobouk jako takový, ale pokrývka hlavy, která nás má chránit před nepřízní počasí. Uvnitř místnosti samozřejmě smekneme. 

Ženy to mají jednoduché. Klobouk mohou sundat, když jdou k někomu domů na návštěvu. Jinak by jej měly nechat na hlavě. Jinak jej samozřejmě nenosí v práci, pokud není součástí jejich pracovního oděvu či stejnokroje, a také ve školách, čímž narážím na nekonečnou diskusi o muslimských šátcích. Když jsem byl na střední škole, bylo nepřijatelné nosit čepici, klobouk či šátek. Za těch pár let se doba tolik nezměnila, ne? A na rozdíl od mužů si žena klobouk nechává na hlavě také v kostele.

Mimochodem, když se váš někde zeptají, zda si chcete odložit klobouk - nebo cokoli jiného - a vy nechcete, je zcela správné odpovědět "děkuji, já si jej podržím (kabát, klobouk, ...)". Ve jedné facebookové skupině se jednou kdosi divil a smál tomu, že v nějakém filmu z nedávné doby přišel muž na návštěvu k ženě a na otázku "chcete si odložit kabát" odpověděl "ne, já si ho podržím". Autorovi příspěvku to z nějakého důvodu připadalo velice vtipné, a rozváděl debatu na téma, "proč si ho držel, když ji pak neošukal" nebo něco v tom duchu, a vůbec nechápal a nechtěl pochopit význam tvrzení té filmové postavy.

Zatímco žena vždy mívala klobouk posazený na účesu, muž měl klobouk posazený na hlavě. Normálně - rovně nebo trochu šikmo na jedné straně. Ne příliš stažený do čela ani do týlu. Zatímco dámský klobouk byl vždycky dekorací posazenou na vrcholu pracného účesu a připevněný jehlicemi (také proto si jej ženy nesundávaly - nebylo to jednoduché a rozcuchaly by si vlasy), muž jej neustále smekal či odkládal. 

Dnes je běžné a společensky zcela přijatelné, aby ženy nosily pánské oblečení a doplňky, takže nosí nejčastěji pánské klobouky, fedory, naražené na hlavě s rozpuštěnými vlasy (takže vypadají jako It Addams), zatímco muži nosí klobouk stažený do týlu tak, aby jim vepředu čouhal chomáč natupýrovaného vlasu, jako kdyby tam měli přilepený kus pudla. Nevím, čím to je, ale nejčastěji vypadají jako reklama na hlad, k tomu mají skinny džíny, kožený křivák nebo sako, na Vuittonově pařátě něco jako malinký batůžek se spoustou popruhů a přezek, a rukávy i nohavice mají ohrnuté. Ve výsledku vypadají jako svatý obrázek s černou svatozáří nebo jako kdyby měli k týlu připevněný černý lepenkový kruh o průměru asi 35 čtyřicet centimetrů. A nikdy jej z hlavy nesundávají - ani v místnostech. Ohavné.

Svým způsobem mně to připadá fascinující, protože mě nenapadá žádná další věc, kterou by muži začali používat stejným způsobem jako ženy, a přitom to nikdo nekomentoval. Vždycky je tomu naopak - ženy napodobují chování mužů a nosí jejich oblečení a je to v pořádku, ale kdyby si muž třeba pověsil "kabelku" na předloktí, hned by byl oheň na střeše v komentářích samý buzerant. Ale zženštilé nošení klobouku zjevně nikomu nevadí.

Tento způsob nošení klobouku odsoudili už v červnovém vydání časopisu Monsieur z roku 1923 jako ledabylý a hlavně - hloupý. Protože nosit na hlavě klobouk jen tak jako dekoraci nemá smysl:

"Ale hlavně nikdy, nikdy [jej nenosíme] stažený dozadu, což by ukazovalo především na pokleslé způsoby a na nedbalost, jaké není možné připustit, a pak na nedostatek logického myšlení, což je ještě horší."

Johnny Depp nosí klobouky zásadně s dírou vykousanou od myší, zatímco Pharrell Williams nosí na hlavě cosi, co připomíná zdeformované plstěné atrapy včelích úlů. Jistě jste viděli nějaký animovaný film, kde úl někomu spadne na hlavu, a on jej nemůže sundat, a popíchají ho včely. 

Češi klobouky moc nenosí, a pokud ano, jsou to obvykle laciné trilby, které nosí jen proto, že je prodávají v New Yorkeru, a které vypadají lacině, klobouky jako takové jen degradují, a ne každému sluší. Starší generace a fanoušci Michala Tučného pak v zimě s oblibou nosí kovbojské klobouky, které mají chránit před ostrým sluncem - které však nesvítí. V kombinaci s dlouhým černým kabátem nebo rybářskou vestou to vypadá jako kdyby kostymérka z První republiky začala dělat výpravu českému westernu.

Co se týče "moderního" nošení klobouků... Řeknu jen to, že mě v blízké době neuvidíte v křiklavém klobouku s kohoutím peřím za stuhou, ať už s oblekem nebo s džínovou bundou či mikinou. Dnes už není žádný "správný" (= elegantní) způsob nošení klobouku, klobouk je stejně mrtvý jako latina, korzet nebo kšandy, a stal se z něj pouhý doplněk, bezvýznamná dekorace bez jakéhokoli praktického nebo společenského smyslu, jako když doplňky nosí ženy, aby jim přidaly na kráse. Asi proto je nosí tak málo mužů. A ti, kteří je nosí, se bojí nosit jej normálním způsobem, protože by si poškodili natupírovaný účes. Ach jo.

Ano, můžete jej nosit na hlavě tak jako kdysi a nevypadat, jako že vám z pod něj čouhá pudl, ale je to úplně jedno. Nikoho to nezajímá, nikdo to nezná, nikdo klobouk nesmeká, každý jej má jen naražený na hlavě jako hvězdu na špičce vánočního stromku, a netuší, proč a jak klobouk (ne)nosit. A proto klobouky často nenosím, i když se marně snažím o jejich vzkříšení. Pokud však chcete vypadat dobře, noste klobouk jako muž a vězte, kdy jej máte smeknout. A kdy máte dámě podržet dveře. A že okrasné klobouky posazené na hlavě tak, abyste si nepoškodili natupírovaný účes, sluší více ženám.

P.S.: Hezký výběr klobouků, hlavně těch plstěných, najdete v Tonaku, který má krásnou prodejnu v Praze na rohu Žatecké a Široké. Klobouky americké značky Stetson, italské Borsalino, a německé značky Mayser najdete v Bella Hats na Národní 25. Kolem jsem chodil tak dlouho, až jsem se tam jednou zastavil a neodolal žirarďáku Mayser, který mám na fotkách. Je vyrobený jako panama, tedy z palmových vláken, a je odolný vůči dešti. Slamáky a letní klobouky z Tonaku mě vzhledem ani kvalitou nijak nenadchly ani nepřesvědčily, ty najdete v Bella hats. A ne, milí haters, toto není to placená reklama, ale tip, kde sehnat dobré klobouky. Nemáte zač.

Tip na knihu: Pánská elegance dvacátých let s výběrem článků z časopisu Monsieur

Z mojí podzimní návštěvy Francie jsem si mimo jiné přivezl tuto nádhernou a velice zajímavou knihu: Monsieur - Elegance et belles manières par la mythique revue de mode, která právě na podzim vyšla. Jedná se o sbírku scanů původních stránek časopisu Monsieur, prvního pánského časopisu o módě a lifestylu na světe vůbec.

Jeho titulní strana svojí krásně barevnou titulní stranou poprvé zářila v lednu roku 1920 a časopis vycházel do roku 1924. Časopis stejného názvu vychází ve Francii opět od roku 1963 dodnes, a také dnes má ilustrovanou titulní stranu. Začali jej tehdy vydávat ředitel Théâtre des Champs-Élysées, novinář a vydavatel Jacques Hébertot, a slavný módní návrhář Paul Poiret, proslulý svými inovativními návrhy a moderním přístupem k reklamě a marketingu.

Je úžasné, jak současně a nezastarale články v časopisu působí, i když byly napsány téměř před sto lety. Samozřejmě dnes nečteme o tom, jak se obléct na hon nebo na projížďku parkem, ale styl psaní, témata a body, kterým se články věnují, úplně odpovídají dnešním. Připadám si, jako bych četl ForMen nebo GQ a jejich rady jak se obléct na cestování nebo jaký oblek se hodí na večer.

Časopis presentoval pařížskou i světovou módu, častým tématem byly klobouky, mohli jste se tam dočíst o tom, jaké jsou nové módní střihy obleku, barvy vesty, kapesníku a jaké si na ně vyšít monogramy, jak si vybírat a uchovávat parfémy, o útrapách zkoušek u krejčího, jak obléct svého komorníka nebo jak mluvit s dělníkem. 

Dočtete se o tom, že jednodílné koupací úbory z těžkého proužkovaného úpletu z minulé dekády už nejsou v módě, a mají se nosit jednodílné, lehké a barevné plavky s kratšími nohavičkami odhalující ramena a hruď s vyšitým monogramem nebo znakem sportovního klubu vyšitým na prsou, a župany na plovárny a na pláž jsou poprvé barevné. Dočtete se, jak nosit hedvábné prádlo (tedy i pyžama), jaké nosit prsteny a na kterém prstu, jaké rukavice, jaký smoking v létě nebo jak nosit slamáky, a že na automobilové závody se více hodí plstěné klobouky. Zajímá vás, kde a jak nosit kapesník? Co si obléct na tenis a jak nosit psí dečky, které jsou opět v módě?

Ilustrace stále převládaly nad fotografií, a je tomu tak možná lépe, protože je zajímavé vidět oblečení nám známé z černobílých fotografií a filmů pro pamětníky v jejich zářivých barvách. Namísto foto editorialů jsou tady opět ilustrace, a spíše než značky tady píšou o stylu a střizích, protože tehdejší elegantní muž šil u krejčího. Tu a tam najdeme reklamu s fotografiemi nebo ilustracemi, na které je hezky a umně vyvedena tehdejší móda.

A vůbec nejzajímavější je pro mě ta konfrontace pravidel oblékání, o kterých čtu ve starých knihách o etiketě (které sbírám a mám jich asi třicet) a toho, jak se to opravdu dělalo, respektive jak to dělali ti bohatí, kteří se zajímali o módu a trendy, a mohli si dovolit je následovat.

Třeba můj Společenský rádce pro všechny životní situace z roku 1927 uvádí, že "... redingot patří už dávné minulosti a byl úplně zatlačen cutawayem, smokingem a kombinovaným oblekem". Zatímco Monsieur ve svém zářijovém čísle z roku 1923 píše, že redingot po válce ještě nestihl být vytlačen, a už se opět vrací do módy, a předpovídá, že příští rok jej budou všichni nosit. I když tady možná hraje roli také politická situace, kdy redingot jako symbol císařského dvora jak v Německu tak v Rakousku, nebyl v novém zřízení žádoucí, natož tak u našeho Gutha-Jarkovského, který císaře a "přežité zlozvyky monarchie" hejtoval ještě víc než já lidi v rejoickách.

Není to žádná sbírka nostalgických reklam na zastaralé a romanticky krásné oblečení a úsměvných článků, ale spíše sonda a pečlivý výběr zajímavých článků o způsobu, jakým se oblékal elegantní muž na začátku 20. let minulého století. Přičemž - jak už jsem zmínil - články působí neuvěřitelně svěže a jsou psány současným tónem, a ne v obvyklém, pro dnešního člověka kostrbatém a strojeném slohu. Aby ne, když se na výrobě časopisu podíleli známí dandyové (dnes bychom řekli metrosexuálové nebo fashionistos), novináři a ilustrátoři. A vůbec ty ilustrace - jsou úchvatné.

Způsobem psaní a výběrem článků se tak kniha kupodivu hodí i dnešnímu muži, který se zajímá o módu a styl. Teď neříkám, že byste měli začít nosit vlněné jednodílné koupací úbory a psí dečky nebo monokl, ale málokde se dočtete tak zajímavé věci o kloboucích, v jaké kapse a proč nosit kapesník nebo o (ne)výhodách hedvábného prádla. A jak nosit prsteny vám dnes také nikdo neřekne.

Pokud vás kniha zaujala, na Amazonu ji kupodivu neseženete, prodává se však tady ve francouzském e-shopu Decitre.fr, odkud vám ji do Česka pošlou za 45 € plus necelých 13 € poštovného. Vepředu je úvod ve francouzštině, vzadu pak v angličtině a něčem, co vypadá jako japonština, obsah jsou pak scany původních článků ve francouzštině plné úchvatných barevných a černobílých ilustrací černobílých fotografií. Pokud si chcete přečíst poutavé články, chce to dobré znalosti francouzštiny a bude se vám hodit také znalost tehdejší módy a reálií, na které autoři článků často naráží. Občas tam narazím na výraz, u kterého si pak půl hodiny googlím, co to znamená, a všechny ty souvislosti kolem. Pokud se však zajímáte o módu a nejen tu dvacátých let, dozvíte se spoustu zajímavých věcí :)