Balenciaga prodává tašku IKEA za 50.000 korun

Demna Gvasalia, návrhář své vlastní značky Vetements, a Balenciaga (přečtěte si můj článek o jeho kolekci, která je přehlídkou módního nevkusu a všech faux-pas) opatřuje oblečení a doplňky potiskem log firem, u níž  by většina lidí nechtěla pracovat, protože to považuje podřadné, a navrhuje věci stylu toho nejnevkusnějšího z devadesátých let. Bohatí lidé si tyto věci s radostí kupují za tisíce korun (vlastně Euro) a vlhne z toho nejedna redaktorka Vogue, zatímco v sekáčích jsou věšáky plné přesně toho stejného oblečení zlevněného na pár korun, protože takový hnus nikdo nechce. Rád pracuje s kýčem a používá známé obyčejné a laciné věci, které představuje v novém kontextu.

Po tričku s logem DHL (Balenciaga: £185, oficiání e-shop DHL: £4.50) či šále s logem igelitky Aldi, německou obdobou Lidlu, teď přišel s novinkou - taškou, která vypadá úplně jako ta z IKEA. Rozdíl je v tom, že taška Balenciaga je z kůže a ručně vyrobena v Itálii, zatímco tolik oblíbená, prostorná a odolná taška z IKEA je z plastu a na uchách má křiklavé logo.

Není to poprvé, co nějaký návrhář udělal z laciné věci luxusní kus - už tady byl Marc Jacobs, který proměnil umělohmotné tržnicové kabely na luxusní kožené tašky s logem Louis Vuitton. Demna Gvasalia tak boháčům nabízí repliky věcí, které většina normálních lidí považuje za hnusné a laciné, jen v lepším provedení, co se materiálu a zpracování týče. Taška IKEA totiž stojí 19,- korun, zatímco její kožená "napodobenina" od Balenciaga stojí € 1.700 čili asi 45.000 korun (cena v Amerických dolarech odpovídá asi padesáti tisícům). Což je hodně peněz za kopii laciné tašky IKEA, ale zase ne tolik za tašku od návrháře, když se zamyslíte nad tím, kolik stojí psaníčko Fendi nebo Prada.

Demna Gvasalia je pravděpodobně přesvědčen, že je nejen návrhář oblečení, ale také umělec, a zpochybňuje představu luxusu a jeho vnímání - asi ve smyslu "sice je to hnusné, ale dobře udělané a z kvalitního materiálu, takže je to luxusní", podobně jako Jeff Koons v kolekci, kterou vytvořil pro Louis Vuitton. Zatímco chudina si na tržnici kupuje padělky Vuittona a Prady, boháči si kupují napodobeniny tašek a oblečení, které nosí obyčejní lidé. Mně to připadá asi stejně luxusní, jako když někdo k hrubě otesané desce přitluče čtyři trámy a tvrdí, že je to designový stůl za čtvrt milionu.

Kupodivu se rychle vyprodávají všechny jeho výtvory kopírující laciné a běžně dostupné věci. To je tak skvělé nebo ironické koupit si "luxusní" kopii něčeho laciného? Jsou bohatí lidé tak zmlsaní taškami Chanel a přežraní Prady? Celé mně to připadá jako kdyby se ti bohatí lidé chtěli přiblížit těm chudším, ale jen tak na oko. Jako když královna Marie Antoinetta žila svůj sen o selském životě na malebném statku v zahradách versaillského paláce v jako že "prosté róbě" (do které ji ráno oblékla armáda dvorních dam) a v trávě sbírala vejce, která jí tam chvíli předtím naaranžovalo služebnictvo.

Nechci se nikoho dotknout, ale v naší zemi žijeme v prostředí, kde se lidé neumí ještě ani slušně obléct, zatímco na západě už jsou tak přežraní blahobytu, že musí "ironicky" nosit nevkusné či laciné oblečení a doplňky, zatímco u nás je lidé nosí nepřetržitě již od té doby, co byly poprvé v módě, a neposunuli se nikam dál, třeba k tomu, jak má správně padnout oblek, že deodorant nebo tekoucí teplou vodu a mýdlo nepoužívají jen buzny, co jsou kvalitní boty, nebo že polyesterové obleky a trekové oblečení a teplákovky nošené ke každé příležitosti jsou zlo.

Takže také proto odmítám pochopit, že by se to někomu (alespoň u nás) mohlo líbit. A pokud máte tvorbu tohoto pána rádi, zajeďte si někam do sekáče v maloměstě nebo do radotínského sekáče (hrabárna za 10 korun) a kupte si tam celou jeho kolekci za dvě stovky.

IKEA je prý polichocena a vyjádřila se, že "spousta lidí si teď opravdu může dovolit designérský kousek za méně peněz" a už si z toho sama dělá legraci na facebooku.

A na závěr jeden luxusně oblečený muž s taškou IKEA x Balenciaga. Proti gustu... znáte to. I když na druhou stranu, přesně takto vypadal průměrný pražský hipster kolem pětatřicítky v Café v lese před pěti lety...

Designblok 2014 - Superstudio Evropa

Designblok, který se koná pravidelně začátkem října už snad ani není třeba představovat. Letos jste mohli navštívit Openstudio v Domě U Minuty, Art-House v Colloredo Mansfeldském paláci, Superstudio Hra v budově někdejší základní školy v Mikulandské a Superstudio Evropa v Grand hotelu Evropa na Václavském náměstí. Nejsem kdovíjaký příznivec moderního designu, ale také jsem si přišel na své. Zatímco ostatní se do Superstudia Evropa vydali za moderním nábytkem, svítidly a dalšími bytovými doplňky, já jsem šel obdivovat secesní interiéry. Byla to poslední možnost před plánovanou rekonstrukcí hotelu, tak jsem je nemohl prošvihnout.

Samozřejmě jsem byl zvědavý i na to, co přinese letošní Designblok a předem jsem si vybral expozice, které bych rád viděl. Jen škoda, že to neudělali i ostatní. Protože jsem se na Designblok celý týden nedostal, vydal jsem se tam až v sobotu a to byla velká chyba - vypadalo to tam jako v Kauflandu ve čtvrtek a v IKEA o prvním dnu povánočních výprodejů dohromady. Všude děti, jejich rodiče a prarodiče. A abych jim nekřivdil, také mladí hipsteři, kteří si tam fotili selfíčka na instagram a čekovali se na facebooku.

Někdejší vstupní chodba byla obložena sádrokartonovými deskami, recepce sloužila jako parkoviště pro dětské kočárky, a mezi recepčním pultem a schodištěm s nádherným zábradlím byl vražen modrý pytel na odpadky. Jak smutné entré! Když jsem se prodral do prvního patra, musel jsem utéct do druhého, kde to nebylo o moc lepší. Všude jsem uhýbal davům lidí (a kočárkům) a když jsem se konečně dostal do některého pokoje (kde byly expozice), viděl jsem tam lidi, kteří se tvářili tak zmateně a mimo, jako kdyby usnuli a pak se probrali na nějakém úplně jiném, neznámém místě a nevěděli, jak se tam ocitli, a co teď mají dělat. Všichni se všude ploužili jako zombie. A to horko! Vydržel jsem to tam asi čtyřicet minut a pak jsem utekl domů.

Po láhvi sektu jsem se tam vrátil asi hodinu před zavíračkou znovu. Naivně jsem si myslel, že matky půjdou uložit svoje ratolesti ke spánku a puberťáci půjdou pařit, ale bylo to tam pořád stejné. Nakonec se mi podařilo prohlédnout si hotel až v neděli odpoledne.

Jako každý rok mě zajímalo, co přichystá výrobce slavného šampaňského Veuve Clicquot. Letos byla hlavním bodem výstavy pošta. Ovšem plně funkční! Vybrali jste si pohlednici s jedním z pohledů na Prahu, v automatu si koupili známku dle země určení, pohlednici orazili speciálním razítkem a vhodili do schránky. Zlatým hřebem však byl designový sekretář z dílny italského umělce Ferruccia Lavianiho, inspirovaný psacím stolem Madame Clicquot v Remeši. Právě od něj tato podnikavá žena, pevně svírající otěže svého podnikání, jediným tahem svého pera rozhodovala o tom, jakým směrem se bude ubírat její obchod.

Designové židle Alax. Zaujala mě hlavně ta židle vypadající jako odlitek lidského těla :)

O Sklárnách Kavalier už jsem slyšel a kromě laboratorního skla předvedly i jím inspirovaná svítidla.

Pokoj, ve kterém vystavovala firma Preciosa Lighting připomínal divadelní kulisy lesíku (a všechno tam bylo bílé) a každou chvíli se rozsvěcel do červena a pak zase zhasínal. Mezi tím visela svítidla. Bylo to krásné!

Ikea. Na tu jsem se chtěl podívat už ze zvědavosti. A také proto, že v těch místnostech byla nádherná kachlová kamna. Dav uřvaných děcek mě odtud ale vypudil. Na útěku jsem stihl zahlédnout tento lustr, který se taháním za šňůrky rozevírá a zavírá, a tím si ovládáte sílu světla. 

V této nádherné koupelně jste si mohli prohlédnout tři podsvícené fotografie kartáčků Swissdent - bílý na bílem podkladu, červený na červeném pozadí a černý na černém. Bylo to velice působivé - v úplné tmě svítily jen ty tři fotografie a návštěvník matně rozpoznával detaily místnosti, ve které se nachází. Přesto jsem se nemohl ubránit tomu zvláštnímu pocitu, když jsem viděl tu nevkusnou komunistickou vanu, vraženou do nádherného secesního interiéru, obloženou bílými kachličkami natřenými na zeleno, stejně jako štukované stěny.

V sobotu jsem do tohoto pokoje jen nahlédl a myslel jsem, že je to jen další z expozic bytového designu. V neděli jsem zjistil, že je to ukázka toho, jak by měli pokoje Grand hotelu Evropa vypadat po rekonstrukci, která by měla být hotová v roce 2017. Nevěřil jsem vlastním očím. Pokoj sám o sobě je krásný. Ale při představě, že se jako host ubytuji v této překrásné secesní budově, projdu secesními interiéry, které prý mají zůstat zachovány (to jsem tedy zvědavý), a pak vkročím do něčeho takového - asi by mě trefil šlak. Na fotografiích níže jsem se snažil srovnat původní zařízení z doby první republiky s pokojem po rekonstrukci.

Původní vstupní chodbu do pokojů můžete vidět na třetí fotce, tady bylo obložení stěn nahrazeno lehce udržovatelným (ale ohavným) nátěrem olejové barvy, který jistě znáte ze starých škol, nemocnic a podobných institucí. Myslím, že ten nový věšák je velice zdařilý, trochu mi připomíná art deco, ale stejně mi tam nesedí.

Žádná ze soukromých koupelen nebyla přístupná, tak jsem vám pro srovnání vyfotil jednu z těch veřejných - před první světovou válkou nebylo běžné, aby pokoje měli vlastní koupelny. Původní kachličky byly v některých místech doplněny novějšími, stejně tak vana, a pod četnými vrstvami nátěru litinových topných těles jste si mohli všimnout ornamentu na jejich povrchu.

Nové zařízení interiérů má prý zapadat do toho původního. No já nevím... Také by mě zajímalo, co se se zařízením pokojů straně během rekonstrukce hotelu. Koupelna, ve které vystavoval Swisssdent byla zřejmě natřená na zeleno už dříve, ale kousek od ní byl pokoj, kde bylo úplně všechno včetně vyřezávaných obkladů stěn a vestavěného nábytku natřeno červenou barvou (jako když bydlenka  z Mimibazaru przní starožitný nábytek ve stylu prováns) a tak dále, a tak dále. Jakoby všechny z pokojů mělo být odstraněno a vyhozeno. Taková nádhera! 

A tady je pro srovnání jeden z původních pokojů (respektive to, co z něj zbylo) s krbem a interiér toho nového.