Jak se obléct na večírek ve stylu 20. let a nevypadat lacině a trapně

Dvacátá léta jsou oblíbenou érou pro tématické večírky. Zadání zní zdánlivě jednoduše (jako že z minulých dob se nejjednodušeji napodobuje), šaty byly blyštivé, takže ženy si připadají elegantně a žensky... Představa dnešních lidí o dvacátých letech je stejně romantická jako báchorky o sbírce chudiny na Národní divadlo v Praze, nebo to o dobytí Bastilly. Ale samotná realizace vypadá obvykle děsivě; ženy působí tak lacině, jak byste to ve 20. letech nemohli vidět ani v tom nejvykřičenějším domě, a pánové připomínají hodně špatnou parodii na kapelu Šlapeto. A protože brzy uplyne sto let od vzniku samostatného Československého státu a už jsem zaznamenal několik "stylových" plesů, tady je pár rad, jak ve večerních šatech vypadat podle módy 20. let, a ne jako coura v doprovodu dělníka.

Odstrašující příklad ze swingové tančírny - druhého nejčastějšího původce rakoviny očí milovníků historického oblečení hned po seriálu První republika, který jsem si vzal pod drobnohled, když vysílali první díl.

Jistě jste o dvacátých letech slyšeli - zkracovaly se sukně a vlasy, v módě byla chlapecká postava, přestaly se nosit korsety, ženy se začaly líčit a kouřit na veřejnosti, bla, bla... Ale ono to není tak, jak se na první pohled zdá. Chápete to špatně. Sukně se zkrátily - ano, předtím byly až na zem, teď nad kotníky. Jak lascivní a erotické! Ženy si konečně mohly zkrátit vlasy a bylo to společensky přijatelné, a co se týče líčení, vedle tužky na oči přibyla rtěnka. Tmavě červená. A nebylo to nijak divoké. Nikdo nenosil laciné šaty s dlouhými třásněmi, a kalhoty způsobovaly pozdvižení ještě na prahu druhé světové války. Myslíte si, že někdo nosil na čele krajkový pásek? Ne. Rozpuštěné vlasy? Leda na spaní nebo pokud dotyčná pracovala v bordelu. Vysoké podpatky? Neexistovaly. Sukně kratší než do půli stehen? Možná na konci 20. let, ale vzdycky pod kolena. 

Většina lidí dělá chybu v tom, že se při hledání inspirace neumí dívat na historické fotky, a vůbec, hledají špatně. Nevíte, z jaké je přesně doby, k jaké společenské vrstvě osoby na fotce patří, a k jaké příležitosti nebo denní době jsou oblečeny. Jinak se oblékala mladá dívka, jinak vdaná mladá žena, jinak starší vdaná žena, jinak střední vrstva, jinak boháči, jinak se oblékala britská šlechta, jinak zbohatlíci v Americe. A podstatně jinak vypadají herečky a tanečnice v nočních barech. Jinak vypadá oblečení ve filmu, který byl opravdu natočen v roce 1925 (doporučuji německý film Rozvod paní Ireny s úchvatnou Brigitte Helm, kde je dobové oblečení (a chlupy v podpaží a tmavé zuby) nádherně vidět) a jinak v retro filmu ze šedesátých let. Asi jako kdyby se vaše vnučka chtěla obléct podle dnešní módy, a inspirovala se tím, co nosí Lady Gaga při svých vystoupeních. Vypadá to úžasně, ale nikdo jiný než ona se takto neobléká, takže výpovědní hodnota o dnešním oblečení je nulová.

Tady jsou děsivé ukázka toho, jak to může vypadat (a jak to ve 20. letech rozhodně nevypadalo), a níže moje komentáře k jednotlivým částem outfitu. Než se začnete rozčilovat, že toto přece nikdo neřeší, a že je to fuk, berte to spíše jako porovnání toho, co si dnes lidé pod pojmem "20. léta" představují, a jak to asi vypadalo tehdy, nebo co udělat, abyste nevypadali lacině a trapně.

Silueta

Začněme tím nejdůležitějším, siluetou. Prý se přestaly nosit korsety. Jak se to vezme. Za války byly ženy nuceny převzít úlohu mužů, kteří bojovali na frontě, a tak přestaly nosit dlouhé, hodně vyztužené a pevně sešněrované korsety, ve kterých mohla "dáma jen ležet v lenošce a vypadat ozdobně", mám-li použít slova paní Crawleyové z Panství Downton, či se věnovat hostům a řídit služebnictvo, a zjednodušily se střihy šatů. Ale není pravda, že se korsety přestaly nosit úplně. Korset je zásadní kus oblečení, který potřebujete, pokud si chcete obléknout historické šaty a vypadat přesvědčivě. Kromě siluety, která je pro dobový vzhled zásadní, také úplně mění držení těla, chůzi, způsob, jakým si žena sedá, jakým sedí, a jakým vstává. Také kvůli korzerům žena dělá pukrle, a ne sklání se v pase. 

Ve dvacátých letech byla v módě chlapecká postava, které ženy dosahovaly pomocí korsetů, korseletů a různých stahovacích pásů; v dobových katalozích jsem viděl jakési gumové pásy ke stažení prsou. Pas byl snížený asi na úroveň boků, kýžená figura rovná a plochá.

Šaty

Sukně se zkrátily, to je pravda. Ale ne tak, aby jen sotva zakrývaly Venušin pahorek. Obvykle končily nad kotníky, v půlce lýtek, a někdy kolem roku 1925 se sukně začaly zvedat až pod kolena. Pokud chcete "get the look", vyberte si něco volného se sníženým pasem zvýrazněným látkovým páskem či stuhou. Častým designem byla saténová spodnička na ramínka a přes ni šaty z průsvitného hedvábného šifonu zdobené výšivkou, korálky a podobně. Nebo dlouhý rovný živůtek a řasená nebo nápaditě střižená sukně. Nevkusné třásně na šatech či sukni nikdo nenosil, to je výmysl moderní doby.

Edit: Protože mně sem opakované chodí hnidopiši hejtovat, že to s třásněmi není pravda, uvedu to na pravou míru. Třásně na šatech jako ozdobný prvek se vyskytovaly předtím i potom, ale nevypadalo to tak lacině a courovsky jako na dnešních retro šatech ve stylu 20. let. Nikdo ve 20. letech nenosil přiléhavé šaty těsně pod zadek s třásněmi namísto sukně.

Pro inspiraci se podívejte na seriál Panství Downton, jehož poslední řada se odehrává v roce 1925 - tam mají dokonalé a nádherně udělané kostýmy. Také si uvědomte, že černá barva se na začátku 20. století kromě pracovních úborů nosila jen na pohřby a v době smutku, oblíbená byla u spíše u starších žen a vdov, a ve 20. letech se teprve pomalu začala prosazovat jako barva módních šatů (mám dojem, že to má na svědomí Coco Chanel). Zajímavé je také to, že před rozšířením elektrického osvětlení nebyla pro večerní šaty oblíbená ani fialová, která ve svitu svíček či plynových lamp působí jako hnědá. A to nikdo nechtěl. 

Účes a líčení

Že se nosilo mikádo? Ano. Ale nebylo to tak, že se všechny ženy daly 1. ledna 1920 ostříhat. Složité či odvážné účesy nosily spíše střední a vyšší vrstvy, prosté dívky na venkově se držely dlouhých vlasů, protože neměly Instagram ani Vogue, aby zjistily, že mají při dojení krav nosit pokládanou vlnu. Navíc bez pomoci panské či s kleštěmi na natáčení vlasů, které se nahřívaly na plotně s otevřeným ohněm, to nebylo úplně jednoduché. Pokud máte dlouhé vlasy, NIKDY je nenoste rozpuštěné, tehdy to bylo vulgární, a k vidění leda tak v nevěstinci, nebo když se vaše žena oblékala či svlékala. Mějte je stažené dozadu a pryč z obličeje. Jakože sexy vlnka padající do obličeje je výmyslem amerických filmů a snad v žádné historické době to tak nikdo nenosil.

Stejné je to s líčením. Na většině fotek, které jste viděli, byly nejspíše celebrity, slavné herečky a zpěvačky, které na vystoupeních a před kamerou nosily výrazné líčení, aby byl jejich výraz v obličeji na černobílém filmu vidět. Filmy byly němé, hrály očima a mimikou. Vkusné dámy nosily jen červenou matnou rtěnku ("růž na rty"), která se kromě rtů nanášela také na líce, světlý pudr a tužku na oči, kterou se prý před vynálezem řasenky malovaly i řasy, aby na ně nemusely patlat jakýsi doma umíchaný sajrajt z uhlí. Hlavní bylo vypadat přirozeně. Výrazný make-up nosily jen herečky, tanečnice a prostitutky.

Doplňky

Péřová boa a obrovská péra na ozdobu hlavy nechte doma, pokud nechcete vypadat jako coura ze šantánu. Ozdoby hlavy ano, ale pokud s peřím, tak decentní. Ženy měly vkus a soudnost i ve 20. letech; nechtěly vypadat jako Indiáni. A diadém nosily jen vdané ženy. 

Pokud jste někdy měla slabou chvilku a koupila si cigaretovou špičku dlouhou půl metru, vezměte si ji, až půjdete na maškarní za Audrey Hepburn, nebo ji rovnou vyhoďte, a pořiďte si nějakou normální v délce 10-15 cm, pokud už ji musíte mít. Proboha, hlavně do ní pak nervěte cigarety s filtrem (který tehdy ještě nebyl vynalezen, a rozšířil se až někdy v 50. letech) v ohavném hnědém papíru! Rukavice ano, ale jen po loket, rukavice nad loket se nosí jen ke dlouhým šatům - velké večerní - i v dnešní době. Zkuste se vyhnout lacině vypadajícímu, lesklému hnusosaténu z polyesteru.

Kabelek k večerním šatům byly různé druhy a byly malé a většinou látkové, ne kožené. Obvykle se nosily na zápěstí nebo v ruce, kabelky s popruhem na rameno neexistovaly.

Boty a punčochy

Dodnes platí pravidlo, že do uzavřených bot se ve společnosti nosí punčochy, a do sandálů ne. Páskové sandály či jinak otevřený boty se ve 20. letech nenosily. Ani prostitutky ne. A podpatky byly nízké a spíše robustní, ne jehly. Naopak punčochy byly barevné tak, aby ladily k šatům, když teď byly vidět. Oblíbená byla béžová, šedá a bílá, či pastelové barvy. Také byly z hedvábí, které vypadá v porovnání se silonem božsky a úplně jinak se leskne. A vždycky měly vzadu šev, který měla dobře oblečená dáma vždy rovně. ;) Viděli jste seriál Haló, Haló!, kde si jej musela vojínka Helga neustále upravovat? :D

Pánská móda

Pánové to mají mnohem jednodušší, avšak právě u nich lze vidět snad ještě horší zvěrstva a prohřešky proti tehdejší etiketě - tvídová saka a bekovky, košile bez saka, bez vesty, a viditelné kšandy, barevné motýlky, beztvaré vesty mezi nimiž a kalhotami je široká mezera (vesta má i dnes překrývat kalhoty), klobouky trilby na hlavě...

Večer se nosil frak, až později jej začal vytlačovat smoking. Pokud doprovázíte ženu ve večerních šatech a nemáte frak ani smoking, oblečte si černý oblek, černého motýlka, vestu protože vesty se k obleku vždycky nosily až do 50. let, a vyhrajte si s doplňky. Manžetové knoflíčky, kapesní hodinky na řetízku, bílý kapesníček v kapse saka a bílá květina v klopě, pouzdro na cigarety, kratší špička, prsten s kamenem na malíčku, lakové nebo lesklé kožené polobotky, a napomádujte si vlasy. Ke fraku se nosil černý cylindr, jinak tvrdý klobouk jako třeba Homburg, který stejně jako bílé rukavice, hůl či šálu z bílého hedvábí odložte v šatně. Klobouk muž v místnosti nikdy nenosí! Hlavně žádné opasky či náramkové hodinky. To byly sportovní doplňky. 

Co se týče vousů, muži byli hladce oholeni nebo nosili krátce zastřižený knír. Žádné bradky, plnovousy a podobně - ti nosili konservativci a starci, takže ano, pokud je vám přes šedesát. Pamatujte na to, že pánové tehdy nosili (zapnuté) škrobené límce a vždycky kravatu. Bez kravaty chodili jen dělníci na stavbě, a tvíd patřil do přírody a na hony. A opasky leda tak na tenisový kurt, ne ke společenskému obleku.

Je mně jasné, že to asi nikdo asi příliš "neřešíte", když jdete na večírek, kde se chcete opít a být "seksi" a žít v blažené domněnce že jste teď jako Velký Gatsby, ale třeba se vám můj článek bude hodit. A abyste neřekli, že jen kritizuji, tady je podle mě povedený outfit z jednoho plesu ve stylu první republiky. Šaty jsou vkusné a odpovídající dvacátým létům, a to včetně účesu, čelenky a rukavic. Nádhera! Muž má černý oblek a motýlka. Nemusí to být historicky dokonalé, ale takto vypadá krásně provedená iluze 20. let. Kéž by na podobných plesech vypadali všichni takto!

Pokud vás oblečení této doby zajímá, doporučuji obchod Aristokrat vintage v ulici Milady Horákové, kde nakoupíte prvorepublikové šaty a doplňky, Scoro Coco hned vedle pro pány, či Salon módy, kde najdete dobové oblečení pro dámy i pány. ;)

Titanic v Praze

Jako malého mě fascinovaly všelijaké katastrofy a v jedné z knih o lodích, kterou jsem tehdy četl, jsem se dověděl i o Titanicu, přepychovém parníku, který v noci 14. dubna 1912 na své první plavbě přes oceán narazil na ledovec a pak se téměř tři hodiny za dramatických okolností potápěl, při čemž zemřely dvě třetiny osob na palubě. A dodnes si pamatuji na to letní odpoledne, kdy jsme si s bráchou hráli na dvoře v našem dřevěném domku, a jakou jsem měl radost, když taťka přišel s tím, že půjdeme do kina na Titanic. To mně bylo devět.

Tehdy mě Titanic a jeho éra začaly fascinovat a fascinují mě doteď. Od té doby jsem samozřejmě zjistil, že Cameronův Titanic je plný chyb, že většina scén s Jackem a Rose by ani nebyla možná - jejich seznámení při pokusu o skok ze zádi lodi, scéna na přídi, kde Rose "letí", sex v autě (které bylo ve skutečnosti ve velké bedně a diskutuje se, zda bylo vůbec sestavené nebo to byly jen díly), nebo že divákům vykládá bludy: že se topiči v kotelnách po zavření vodotěsných dveří utopili, stejně jako cestující třetí třídou v bludišti chodeb v podpalubí za zamčenými mřížemi, lodní důstojník střílející po emigrantech a další. A že zatímco se tvůrci chvástali tím, jak vše odpovídá skutečnému Titanicu, byly prostory lodi byly přikrášleny pro filmařské účely, a ne všechno bylo tak dokonalé, jak se všude psalo.

Při vstupu do výstavní haly dostanete repliku palubního lístku se jménem cestujícího - na konci výstavy je jmenný seznam, kde můžete zjistit, zda jste přežili nebo ne. Na zdech visí tabule, které vás seznámí s historickými reáliemi doby vzniku Titanicu. Také dostanete audio guide a před vstupem do samotné expozice vás čeká film se záběry ze stavby lodi a vyplutí - i když ve většině případů se jedná o Olympic, sesterskou loď Titanicu, která vyplula o rok dříve.

V první místnosti stojí obrovský a podrobný model Titanicu. Nástupní můstek, vám skýtá podobný pohled, jaký měli i cestující první třídou - na dveře zakryté zdobenou mříží, a kolem lampy ze společenské místnosti první třídy vylovené z vraku projdete do chodby. U té mě zklamalo, že přesně kopíruje tu z Cameronova filmu, což však ani trochu neodpovídá skutečnosti, včetně cedulek na dveřích (které byly upevněny nad nimi). Chodby na Titanicu byly užší, skromnější, a stejně jako většinu interiérů, jejich podlahy pokrývaly linoleové dlaždice a ne koberce. Tady je pro srovnání chodba z Cameronova filmu/výstavy a chodba z paluby B, jakou se na Titanicu šlo k těm nejluxusnějším kajutám a suitám. Ostatní chodby první třídy měly obyčejné bílé obložení stěn bez ozdobného vyřezávání, jednoduché stropy a světle modré linoleové dlaždičky.

Další místnost přibližuje atmosféru velkolepého schodiště první třídy s nádherným linoleem a na stěnách visí informace o slavných cestujících, k tomu hraje valčík Na krásném modrém Dunaji - různé místnosti jsou různě nasvíceny a ozvučeny, což napomáhá tomu, abyste si představili, jak to na palubě vypadalo. Následuje replika jedné z přepychových kajut, jaké se nacházely na palubě B. Pro představu toho, jak ubytování v první třídě vypadalo, je ucházející, ale stejně jako v Cameronově filmu navozuje falešný dojem prostoru, který nebyl ani v těch nejluxusnějších kajutách.

Plocha kajuty asi odpovídá skutečnosti. V takové kajutě, jako je tato, však nebyla dvě robustní křesla, jídelní stůl se čtyřmi židlemi a další stolek, jen by zabíraly místo. Vlevo v rohu stála postel pro dvě osoby (jako na výstavě), ale vedle dveří byla pohovka se stolkem a dvě židle, u okna pak ještě další postel pro jednu osobu a pod druhým oknem elektrické topné těleso. Na protější straně (která tady chybí a skrz kterou si kajutu prohlížíme) stál toaletní stolek a mycí stůl s umyvadlem či dvěma a v kajutách bez vlastní šatny byla ještě skříň. Naproti dveří byly opět dveře vedoucí do další kajuty. Všechny kajuty na palubě B byly totiž propojeny dveřmi, takže jste si mohli reservovat suitu pokojů - jeden pro manžele, další pro děti a chůvu, a tak dále. Nebo za dveřmi spal někdo úplně cizí, stejně tak jako mohl někdo úplně cizí spát na té druhé posteli - proto byla lůžka na čele postele číslovaná. 

Nemohl jsem si nevšimnout překladů tabulí s popisy vystavovaných předmětů nebo interiérů, které byly místy značně nepřesné a někdy vůbec neodpovídaly skutečnosti a pro spoustu návštěvníků musely být nesrozumitelné, pokud text opravdu četli a vnímali. Všiml jsem si, že přesně odpovídají textům, které se kdysi nacházely na stránkách společnosti R.M.S. Titanic Inc., která má výhradní právo na výlov artefaktů z vraku lodi a jejich vystavování - a která stojí za touto výstavou. Dočtete se třeba, že obložení kuřárny zdobily "perleťové vložky" (intarzie), v lodních lázních byly krajky (tím byly zřejmě myšleny ozdobné vyřezávané mříže kryjící lodní okénka) nebo že v tělocvičně stál "stacionární bicykl" (rotoped). Nejvíce se však překladatel vyřádil na jídelních lístcích. V jídelně první třídy se tak podával chřest na kyselo (Asparagus, sauce vinaigrette) či banánky z odpalovaného těsta - to má být, prosím, francouzský desert éclair. Z toho mě málem trefilo.

Další místnost je plná lodního nádobí a předmětů vylovených z kajut. Nejvíc mne zaujaly kachličky, mramorové umyvadlo z koupelen první třídy a mříž ze dveří jídelny první třídy, stejná jako zdobila dveře při vstupu "na palubu". Pak vás výstava bere dále do útrob lodi. Obdivoval jsem důmyslné umyvadlo z kajut druhé třídy, kde tekla pouze studená voda. Teplou vodu nalévali stevardi přímo do zásobníku ukrytého za zrcadlem a špinavá voda se vylévala sklopením desky s umyvadlem do odpadní roury za ním. Následuje replika kajuty třetí třídy a tlumený rachot lodních strojů, jaký byl v té části lodi slyšet.

Pod padacími vodotěsnými dveřmi, jaké jste mohli vidět i ve filmu, projdete do poslední části výstavy, kde stojí skutečný ledovec a další artefakty, například lodní telegraf, zařízení, které mě vždycky fascinovalo (ve filmu je krásně vidět i v provozu), a kterým se pokyny z lodního můstku předávaly do strojovny. Stěny pokrývají různé vzpomínky cestujících a členů posádky a hlas v audio guide vám popisuje, jak probíhala evakuace lodi. Ještě mně chyběl hlasitý sykot přebytečné páry, kterou vypouštěly komíny těsně po srážce, aby uhasínající kotle zaplavované kotelny stojící lodi nevybuchly.

Předposlední místnosti vévodí model přední poloviny vraku Titanicu. Líbily se mně fotografie artefaktů na dně oceánu a jejich presentace na výstavě. Zapékací misky z části zabořené v písku, stále ještě ve stozích, jako kdyby se potopily poskládané ve skříni, která časem shnila, zkroucená kovová kostra palubní lavičky či píšťala lodního komínu. Před východem vás čeká výstava osobních předmětů cestujících, vylovených z jejich kajut nebo zavazadel, takže většinou víte, komu předměty náležely.

Není to žádná odborná výstava pro skalní nadšence jako jsem já, který se nimrá v každém detailu a nenávidí Camerona za to, že v jeho filmu bylo kajutě C-57 obložení stěn v jiném slohu než na skutečném Titanicu nebo že výtah nejezdil až na člunovou palubu, bude se líbit každému, koho příběh "nepotopitelné" lodi zaujal tak jako kdysi mě, ať už o Titanicu něco víte nebo ne.

Výstava má návštěvníkům přiblížit, jak to na Titanicu vypadalo, proč jej vůbec postavili, a jak se potopil. Vtáhne vás na palubu lodi a vy si tak budete moci představit, jaké to tam asi bylo. Nejvíc se mně líbila spousta originálních artefaktů, které si můžete detailně prohlédnout (a vyfotit - bez blesku). Takže až se zase budu dívat na Titanic na DVD, budu vědět, že ty kachličky měli opravdu špatně :D

Výstava Titanic v Praze probíhá na výstavišti v Letňanech až do 30. června a pokud se tam chystáte o víkendu, raději si kupte lístek předem, vstup je každou celou hodinu.