čtvrtek 25. dubna 2019

Jak oslovit ženu? Slečna nebo paní?


 photo guth-jarkovsky_zpszjnnjsea.jpg

Neřekl bych, že jsem úplně staromódní, ale jako člověk, který se snaží dbát na etiketu a dobré způsoby často tápu nad tím, jak ženu oslovit. Co když ji oslovím "paní", a ona, snažíc se zrovna ulovit potenciálního partnera, bude naštvaná, protože jsem jí zhatil plány? No, to je spíše žert než něco, co by odpovídalo skutečnosti, protože manželství je svým způsobem mrtvá instituce, a na stav lidí, natož tak dodržování titulů, se dnes moc nehledí.

To je jedním z úskalí etikety - v rámci politické korektnosti či jakéhosi vynucovaného respektu nebo pohodlnosti upouštíme od zažitých věcí, které vždy skvěle fungovaly, a pak vládne chaos, a my nevíme, co si počít, protože etiketa je tady od toho, aby nám radila, jak se za jakých okolností chovat. Zvláště pak v případě žen, kdy etiketa říká, že by je muž měl chránit, chovat se galantně, pouštět je do dveří, nabízet rámě, a jednat s nimi jako s křehkými bytostmi. Dnes máme však emancipaci, takže muž neví, co si smí dovolit, a žena ho pak považuje za nevychovaného, a naopak - žena by chtěla gentlemana, ale nevyvolává v něm nutkání se tak chovat, když je sama mužnější než on.

Dříve se lidé běžně představovali jako "pan doktor Novák" nebo "slečna Nováková", a hned tedy bylo jasné, kdo je kdo, a jak má být oslovován. Také je dodnes zvykem oslovovat "slečno" prodavačky, servírky a podobně, protože před sto lety a za první republiky bylo běžné, že mladé ženy pracovaly jen předtím, než se vdaly, byly tedy vždycky slečnami.

Bylo to jasné. Pan a paní Novákovi měli dceru, slečnu Novákovou. Kdyby měli ještě mladší dceru, lidé by ji ve společnosti neoslovovali slečno Nováková,  jako její starší sestru, ale slečno Marie. Až by se slečna Nováková vdala, třeba za pana Hofmanna, stala by se jeho paní, tedy paní Hofmannovou. Dnes si ale dcery paní XY usmyslely, že od určitého věku budou paní stejně jako jejich matky, což je pro mě celkem nepochopitelné a matoucí, protože nevím, jak koho oslovit. Slečna AB si vezme pana XY a stane se paní XY. Když se slečna AB najednou rozhodne říkat si paní AB, mohla by si rovnou začít říkat kněžna AB, velkovévodkyně nebo abatyše, protože jak k tomu titulu najednou přijde? Paní přece není něco, čeho dosáhnete věkem, ale tím, že se provdáte, že vstoupíte do manželství.

Možná je to opakováním podle německých feministek. Jenže německé Fräulein (slečna) je zdrobnělinou Frau (žena, paní), znamená tedy doslova ženuška, a evokuje tedy to, že neprovdaná žena je společensky méně významná než ta vdaná, a že není plnohodnotnou osobou, dokud se nevdá. Navíc jde v němčině o podstatné jméno středního rodu, čímž prý evokuje to, že žena je věcí a majetkem muže. V roce 1972 dokonce německé Spolkové ministerstvo vnitra nařídilo, aby se titulu "ženuška" kritizovaného feministkami přestalo v úředním styku používat, což je v německy mluvících zemích pochopitelné. 

Ale to přece v češtině nemáme. Slečna je prý původním významem neprovdaná dcera šlechtice, později se toto oslovení rozšířilo i mezi měšťany. V Berlíně nebo ve Vídni byste dnes asi s oslovením Fräulein u mladých žen narazili, ale třeba v Bavorsku nebo v Dolním Rakousku to nijak neobvyklé není. Navíc v Rakousku, kde oficiálně nenávidí Habsburky a šlechtu vůbec, hraběnku stejně každý oslovuje paní hraběnko, kor když dotyčná žije na venkově a na rodovém sídle, protože to tak velí konvence. A Rakušané milují tituly, ať už dědičné či akademické, a dodnes mají třeba "dvorní rady".

Ladislav Špaček, český guru etikety, říká: "Oslovení "slečno" si necháme jen pro velmi mladé dívky nebo servírku, která nás obsluhuje. Všechny ostatní ženy, jakmile jim je kolem dvaceti, oslovujeme "paní"." Ještě více mě udivuje jeho tvrzení, že "když spojujeme oslovení s titulem, vždycky říkáme "paní", tedy i mladé ženě, u které by nás to svádělo říct "slečno", musíme říct "paní doktorko", "paní magistro"." 

Před sexuálně-feministickou revolucí bylo oslovení  "slečno doktorko" naprosto běžné, jak dokazuje třeba Dürenmattova komedie Fyzikové z roku 1962, ve které vystupuje postava slečny doktorky Mathilde von Zahnd, anebo moje oblíbená příručka etikety Společenský rádce pro všechny životní situace. Je sice z roku 1932 ale také je jedinou knihou o etiketě (z dob, kdy se na společenské způsoby a etiketu opravdu dbalo), kde jsem společenské pravidlo oslovení nevdaných žen s titulem našel. Zmiňuje stále přetrvávající zvyk říkat manželce doktora "paní doktorová", ale pak jen kritizuje oslovování doktorek mužskou formou akademického titulu: "skutečná promovaná doktorka se pak oslovuje paní nebo slečna doktorka, není správné říkat paní nebo slečna doktor, neboť nelze šmahem zaměňovat pohlaví a z doktorky obratem ruky udělat doktora." A paní není akademickým titulem. Jinde jsem o tom zmínku nenašel - svobodnou ženu by totiž nenapadlo říkat si "paní", to byl titul její matky.

Neexistovaly paní učitelky - učitelky obvykle vdané nebyly, a třeba v Německé říši až do roku 1919 dokonce existoval zákon zakazující učitelkám manželský stav. Uzavírání sňatků měli učitelé a učitelky omezené i u nás za Rakouska-Uherska; v Moravském markrabství potřebovali svolení patřičného úřadu až do roku 1905, kdy byly zakázány úplně, v Českém království je měli zakázané po celou dobu trvání říše.

Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky k titulu slečna/paní říká toto:

"Užívání titulů slečna a paní se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti – od generace ke generaci – poněkud proměňují, a to tak, že titul slečna stále více ustupuje všeobecnému oslovení paní... Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, je-li (byla-li) vdaná, nebo ne, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu vážená paní v případě, kdy si stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální."

To mě na tom však zaráží. Emancipovaná žena chce neutrální oslovení, ale namísto svobodné slečny, kterou je, si přivlastňuje titul vdané ženy. He?

Chápu, že někomu může připadat podivné rozlišovat u žen oslovení podle toho, zda se vdaly nebo ne, ale je to společenskou zvyklostí, tak jako vykání, způsob držení příboru nebo to, že se chodí vpravo, které nikdo nenapadá, a oslovením slečna přece nikomu neubližujeme. Nebo opravdu existují živí lidé, ne aktivistky ani hrdinky z amerických filmů, živé ženy, které oslovení slečna uráží či ponižuje? Pokud vím, nikdo neodsuzuje ženy žijící s partnerem bez toho, aby byly oddáni, a jejich dětem neříkáme parchanti. Na staré a nevdané slečny nepohlížíme jako na ty, které "to nezvládly", a jsou odsouzeny k tomu, být staropanenskými tetami, kterým se neteř snaží vetřít do přízně, aby jí odkázaly majetek, ale jsou přece naprosto plnohodnotnými členy společnostmi, a představa, že by je kvůli tomu někdo znevýhodňoval či odsuzoval, je naprosto směšná. 

Nevím, jak to shrnout, - ať si každá žena vybere, jak chce být oslovována a já to respektuji, ale ta volnost výběru je pak ve společenském styku matoucí. Berte můj článek jako takové shrnutí faktů a různých historických zajímavostí. A nemyslete si, že jsem šovinista nebo tvrdošíjný zastánce starých pořádků, ale když se tak nad tím zamýšlím, žena je slečnou, a po uzavření manželství se stává paní, nedává tedy smysl, aby si začala "paní" říkat jen tak, když se jí zamane. Toť vše.

A jak jste na tom vy, milé ženy? Uráží či ponižuje vás, když vám někdo ve třiceti řekne "slečno", protože na vaší ruce nevidí snubní prsten? Nebo naopak chcete, aby vás lidé oslovovali "slečno", protože tím chcete dát najevo, že jste volná, a oslovení "paní" vám vadí? Jak to vidíte vy?

18 komentářů:

  1. Dekuji za zajimavy clanek. Ackoliv znam par pravidel (napr. to s titulem), osloveni volim ciste pocitove a situacne. Za predpokladu, ze neznam osobni stav dane zeny, jako "pani" oslovim jen zenu s ditetem ci zenu nad 35, protoze toto osloveni mam zazite jako osloveni pro starsi osobu. Myslim, ze "slecna" umi vic potesit, kdyz tedy neni pouzita v situaci, ze pusobi trapne ci z nejakeho duvodu nevhodne. A taky me napada, ze strasne nesnasim slovo lesba, pusobi na me jako nadavka, mam pocit, ze to lidi vyslovuji tak nejak hanlive ci ironicky, neco jako "róm".

    OdpovědětVymazat
  2. Je mi 30, ale stále ještě mě často oslovují "slečno". Teď už mi to spíše lichotí, nemám ale problém ani s jedním oslovením. Jen nemám ráda, když do toho někdo zabředne, nejdřív mě osloví "slečno", potom "paní" a potom se mě zeptá, jak to teda se mnou je.

    OdpovědětVymazat
  3. Jak jste poznamenal, casy se meni. Vyznam slov "slecna" a "pani" se podle meho nazoru posunul od indikace stavu k spis indikaci veku a s tim souvisejici spolecenske vaznosti. Souhlasim s radou pana Spacka. Zeny nad 20 ktere neznate oslovujte jako pani, myslim ze tim nic nezkazite. Hana

    OdpovědětVymazat
  4. Zaujímavý uhoľ pohľadu. Ja som sa popravde ešte nestretla s tým, že by si niektorá žena v mojom okolí dobrovoľne "privlastnila označenie" pani bez toho, aby bola vydatá. Mám skôr pocit, že ženy chcú byť oslovené ako "slečna", pretože, ako to tu už bolo spomenuté vyššie v komentári, tieto dve oslovenia v dnešnej dobe indikujú viac vek ako nejaký status.
    Za seba môžem povedať, že keď ma niekto osloví ako slečna, je to pre mňa niečo ako lichôtka, že vyzerám ešte stále mlado. Naopak, keď ma niekto osloví pani, najmä ak ide o vekovo podstatne mladšieho človeka... cítim sa hrozne stará, aj keď verím, že dotyčný môj vek nejak extra neriešil, len ma chcel skrátka osloviť..=D (Inak mám 29).

    Avšak bez ohľadu na vnútorné pocity ... a toho, že si odmyslíme aj ten užitočný a logický význam pomenovaní, je podľa mňa fajn, keď v dnešnej dobe ľudia vôbec požijú nejaké oslovenie. Skrátka lepšie zlé oslovenie než žiadne. Hlavne v dnešnej dobe je tak ťažké niekomu odhadnúť vek a prisúdiť mu nejaký status. Radšej si od cudzieho človeka vypočujem: "Pani, počkajte!", aj keď pani ešte nie som, alebo "Nech sa páči, pani" ...než také: "Hej, počkaj!" alebo "Tu to máš!"

    A teda to, že si ženy samé prisudzujú pomenovanie "pani"... to popravde nechápem. "Pani doktorka" beriem ako všeobecné pomenovanie, neriešim... Ale svojvoľne sa označiť za pani mi príde prinajmenšom smiešne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je o uhle pohľadu. Mne by zas pripadalo smiešne, keby si 40 ročná matka dvoch detí hvorila slečna.

      Vymazat
  5. Když jsem nastoupila do zaměstnání, kde dosud pracuju, oslovoval mě šéf "slečno" a příjmením. Byla jsem z toho paf, protože v předchozím zaměstnání mi má přímá nadřízená rovnou začala tykat (mladá a hloupá si nechala líbit). Pak se jednou uřekl a řekl mi rovnou křestním jménem. Ihned se omluvil, že mu to ujelo (další paf!), chvíli před tím jsem se mu totiž do telefonu představila křestním jménem. Byla jsem zvyklá slyšet své křestní, tak jsem mu řekla, aby mi klidně říkal křestním jménem, že mi to nevadí. Nadále mi samosebou vykal. V práci si běžně tykáme a ti, kdo si vykají, si říkají křestním jménem, šéf pak oslovuje dámy "paní" a křestním jménem (kromě výrazně starší kolegyně), muže pak "pane" a příjmením. My mu říkáme "pane" a příjmením (velmi sympatické mi je, že nepoužívá titul, stejně jako ostatní kolegové. Neberem se tam tak vážně :) A když mě někdo skoro ve 40 osloví "slečno" (jsem vdaná 9 let), rozlije se mi teplo na duši :D Jinak ženy, když mají děti, i když nejsou vdané, oslovuju jako paní. Jinak pátrám po snubáku - u těch, co děti s sebou nemají. Když je jim podobně jako mně, oslovuju je paní. A jelikož si dobře pamatuju, jak jsem nesnášela, když mi lidi tykali ještě po dvacítce, zásadně vykám všem slečnám od 15 let (teoreticky bych mohla být jejich matkou). Jsou to už trošku mladé ženy a kdysi, za 1. republiky, by se jim asi taky už vykalo - "slečno Marie". A zatím se tedy žádná nečílila, naopak se všechny tvářily velmi potěšeně a mile. Moje máma například zásadně tyká snad všem i do třiceti, což mi přijde velmi nevhodné, neslušné. Nemyslí to špatně (jako moje bývalá šéfová, ta se v tom vyloženě vyžívala), ale nelíbí se mi to. Já těm dotyčným vždy i před ní vykala. Problém mám (i když to přesně není to, o čem píšete), že když se seznamuju s partnery mých kamarádů a spolužáků, kteří jsou podobně staří jako já, tedy 37 plus mínus, rovnou bych jim tykala, přijde mi divné jim vykat, obávám se, že mi to bude připadat divné i za deset let. S jednou maminkou od nás jsme si dlouho vykaly, ale spíš asi proto, že jedna druhou máme ve vážnosti :)
    S tím, že by si někdo naschvál říkal paní, jsem se nesetkala. Pokud je doktorka výrazně mladší než já a nemá prstýnek, stejně říkám "paní doktorko", protože "slečna doktorka" mi přijde zvláštní a méně vážná než "paní", i když je to samosebou hloupost.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  6. Fraulein -> Frau
    Herrlein -> Herr
    Slečna -> Paní
    Panoš -> Pan
    Odlišné oslovování podle manželského stavu mi přijde jako přesně ten typ stupidní tradice, kterou lze s lehce opovržlivým odfrknutím odmítnout. Dokonce i v Indii už přestali s tradičním upalováním vdov.

    OdpovědětVymazat
  7. Osobně mne neuráží ani jedna z variant. Obzvláště v osobním styku jsem pro všechny ještě slečna, ačkoliv je mi již 25. Loni se mě na letišti ptali, jestli už mi bylo 15 a vlastním OP. Snažím se to brát jako kompliment. Ale co mi vadí, jsou občasné tanečky po telefonu - většinou od žen. Dotyčná úřednice zahájí slečnou, pak raději paní, pak ještě řekne, že jsem asi ještě slečna (však je dnes tak nemoderní se vdávat před 35, že)... a já najedou vysvětluji svůj rodinný stav, jen aby si byla jistá, že mne oslovuje správně. Přitom se proti občasné paní nijak neohrazuji. Emancipace je pěkná věc, ale je-li tak háklivá na slovíčkaření, proč emancipace? To je přece starý římský právní úkon, během kterého se žena pomocí dalšího muže vyvléká z moci svého otce/ manžela/ poručníka (e manu). Nezvolily si to zrovna šťastný termín. Odstřihávání se od historie, kterou stejně nezměníme, pomocí slovíčkaření mi přijde poněkud barbarské a krátkozraké.

    OdpovědětVymazat
  8. Začnete správně hned v titulku článku: Jak oslovit ženu? Slečno nebo paní?
    Čeština má vokativ 😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou to dvě věty, které spolu nesouvisejí. Čtěte někdy noviny? Musíte trpět. :D A na konci věty se píše tečka, když už jsme u toho. ;)

      Vymazat
    2. Nu, jde-li o chyby, pak tam primárně chybí čárka. Použijete vždy jen jedno oslovenî.

      Vymazat
  9. A ještě tam mám překlep: ZAČNĚTE 😉

    OdpovědětVymazat
  10. Používám "paní". Nikdy jsem nad tím moc neuvažovala, ale asi mi přijde nevhodné tahat do běžného společenského styku informace o tom kdo je zadaný a ne (proč bych to měla vědět u lidí, které neoslovuji křestním jménem?).
    Co se lovení týče, tak jak to interpretuji já:
    "mám přítelkyni" = "jsem zadaný, čau"
    "Jsem ženatý" = "tohle mám v OP, ale ještě jsem neřekl zda to hodlám změnit, případně nějakou tu polygamii..."

    Prsteny nezkoumám. Asi je to tím že rodiče, ač sezdani, je nikdy nenosili + kolegové v práci (fyzická práce) taky moc ne.

    OdpovědětVymazat
  11. Abych se představila: je mi 33, jsem svobodná, a učím na VŠ. Oslovení slečna/paní vnímám přesně naopak než Vít - právě "paní" vnímám jako neutrální (protože je to blízko pan), "slečna" je něco speciálního. Proto mi přijde vhodné oslovovat ženy ve formální komunikaci jako "paní" bez zvídavého pátrání po prstýnku, oslovení "slečna" používám jen pro hodně mladé ženy a studentky, které učím.
    V akademickém světě je zažité, že žena s titulem vyšším než bakalářským je oslovována jako paní, používá se to při všech oficálních akcích a v dokumentech. I studenti se obvykle spoučují, že nemají vyučující oslovovat "slečno magistro/inženýrko/doktorko", ale používat "paní".
    Jestli mě v obchodě/na ulici/na úřadě osloví "slečno" nebo "paní" mi je šumák. Nemám ale ráda, když mě někdo na univerzitě osloví "slečno doktorko", protože z mé zkušenosti se k tomu následně váže přístup "seš příliš mladá na to, abys mi něco vykládala".
    Pokud bych si mohla vybrat formální oslovení, preferuju "doktorko" a příjmení, je to oslovení, které je založené na mém pracovním postavení, a ne na tom, co se děje v mém osobním životě. Ale ze všeho nejvíc mám ráda oslovování křestním jménem a tykání, ideální je komunikace s američany, kde všichni používají křestní jména a je to na pohodu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se zase líbí vykání a oslovení křestním jménem. Není to příliš důvěrné, ale ani příliš "strojené", protože mám dojem, že dnešní společnost používání titulů a formálních oslovení odsuzuje a odmítá. ;) Američané dnes mají jen jeden druh oslovení, "you", ale neřekl bych, že česká společnost je na to připravená.

      Vymazat
  12. Oslovení slečna mne v mém věku, na prahu konce mládí :), potěší, protože paní je dnes opravdu spíš indikací věku, nikoli stavu. Ale pijí mi krev buranští jedinci z mého rodiště, kteří automaticky tykají všem neznámým lidem pod padesát, obzvlášť dneska to působí mimořádně nepatřičně. Ale většina oslovených je z toho tak paf, že ani nestihne zareagovat.

    OdpovědětVymazat
  13. Přidám jednu důležitou poznámku, která tu okrajově také zazněla, ale v článku není vůbec zmíněna. Důležitá je totiž zejména situace, kdy se oslovení použije a hlavně kdo ho použije a s jakým úmyslem. Osobně jednoznačně souhlasím s panem Špačkem (od 18 let paní do 18 slečna a hotovo, aby se to nepletlo). Pokud plnoletá žena trvá na oslovení slečno a vyžaduje ho, tak je prostě hloupá. Je to podobné, jako kdyby trvala na oslovení holčičko.

    A teď ta poznámka. Oslovení slečno starším ženám lichotí od mužů, nikoli od žen. Muži ho ale často používají proto, aby s ženou nevhodně flirtovali nebo vyzvídali. Vdané ženy toto oslovení zase mnohdy používají jako jakousi urážku svobodné ženy. Mj. z těchto důvodů není vhodné oslovení slečno u dospělé ženy používat. Před sto lety to bylo pochopitelně jinak.

    OdpovědětVymazat